Sektorová daň, Jánošík nebo krysař?

Četli jste někdy nějaký volební program? Myslím tím, OPRAVDU četli, od začátku do konce, přemýšleli o obsahu, uvažovali o tom jak to či ono ovlivní vaše rozhodování? No tak dobře, četli. A kolik? Že je čtete vždy a všechny? Ale no tak, za kořena mne nemějte, jak praví mistr Werich ve Fimfáru. Vzpomeňte si na počet voleb ve vašem životě, tedy těch, jimž předcházela smršť potištěných papírů ve schránkách a stáncích po pěších zónách. Jenom do Poslanecké sněmovny jsme volili šestkrát, vybírali jsme mezi patnácti, ale i rekordními dvaceti devíti partajemi. Přičtěme EU volby, komunální, jak do zastupitelstev krajů tak do zastupitelstev obcí, senátní volby. Perverzní sbírka hypotetického Muzea volebních slibů by měla vitríny v sálu „Volební programy“ pořádně nařachané. Tak co, kolik jste těch volebních programů opravdu četli? No vidíte. Ale nemusíte se nijak stydět, čte to jenom málokdo. Ono to totiž ke čtení ani určené není.

Volební programy nejsou tvořeny proto, aby je zkoumal nerozhodnutý volič  a na základě argumentů se přiklonil k tomu či onomu. Fungují jako slevové letáky supermarketů. Obsahují více či méně okatě nastražené špeky, nad nimiž se moc nepřemýšlí, protože mozek obcházejí. Především v celostátních volbách jsou určeny také novinářům, kteří o nich píší a je jedno jak, protože i negativní zmínka je reklama. Taková pecka se dá najít v letošním slevovém letáku sociální demokracie:

„Banky působící´ v Česku dnes neúměrně těží ze svého postavení na českém trhu a vykazují vysoké zisky. Jen svým mateřským firmám v zahraničí odvádějí přes 50 miliard korun ročně. Zavedeme proto progresivní daně z bankovních aktiv velkých bank a zajistíme, aby malé banky měly spravedlivé podmínky na bankovním trhu.“

O sektorové dani klábosí Jánošíci z ČSSD pravidelně už mnoho let. Zjevně se inspirovali v zahraničí, kde takové zdanění určitých odvětví vyzkoušeli. Pominu-li zdanění telefonních operátorů ve Francii a Španělsku, sektorová daň se vždy týkala bankovnictví. Tak či onak, mělo takové zdanění vždy důvod buď otevřeně deklarovaný, nebo krytý nějakou záminkou – totiž nahrazení výpadku nějakých rozpočtových příjmů, nebo prostě potřeba nějak financovat volební sliby. Důvody uvedené experty ze socdem jsou ovšem unikátní, kdybych neznal genezi těch myšlenek a nevěděl že jde o ČSSD, tak bych si tipoval na nějaký projev venezuelského prezidenta.

Zkusím takovou školní úlohu. Ano, pane profesore, rozumím zadání, mám vlastními slovy vyložit odstavec z volebního programu. Tak tedy věta první. V České republice po roce 1989 politici z dob raného kapitalismu vytvořili pro klíčová odvětví ekonomiky takové podmínky, aby do země přilákali kapitál umožňující rozvoj a hospodářský růst. V bankovnictví až poté, co „česká cesta“ vedla ke krachům bank a teleportaci úspor drobných střadatelů, tedy voličů, neznámo kam. Peníze, které k nám s velkými společnostmi přišly, jsou vlastně akciové podíly, nebo vklady. Přímo či přes investiční fondy tedy s bankovními domy ze zahraničí přišly do ČR peníze soukromých osob, běžných lidí. Ti s důvěrou své vydělané peníze svěřili tomu či onomu a se stejnou důvěrou se dívali na expanzi na trhy východního bloku, protože správci jejich vkladů a akciových podílů zase důvěřovali politickému systému České republiky a jeho stabilitě. V tržním prostředí se banky utkaly o klienty a dělají to doposud. Soutěží prostřednictvím nabídek produktů a služeb, klienty získávají a ztrácí, jsou pod dohledem státu a stejně jako celá česká ekonomika jsou hodnoceny jako férové a transparentní. Finanční krizi přestály banky bez státní pomoci. Vykazují zisky, protože to je podstatou podnikání, zisky jsou daněny, podíl na zisku mají akcionáři, kteří získané prostředky opět vrátí nějakým způsobem do oběhu. V čem spočívá ono neúměrné těžení z postavení na trhu nevím, omlouvám se.

Věta druhá je o tom, že zahraniční investoři plní příslib těm, s jejichž penězi podnikají, a zisky z jejich prostředků jim vracejí. Jakou část zisku autor neříká, takže uvedené číslo nemá žádnou informační hodnotu.

Třetí věta říká, že čím více aktiv banka má, tím více bude platit speciální daň, důsledková spojka říká, že to je proto, že banky mají zisky a ty zisky dostávají jejich vlastníci. Zjevné je, že autor hodlá menší banky obrat méně a tak zglajchšaltováním zrušit tržní principy.

Suma sumárum, pane profesore, je to slepenec nesmyslů a asi to má být vtip.

ČSSD vypustila plány na progresivní, na čtyři sazby odstupňovanou „bankovní“ daň v polovině února tohoto roku. Hned po předsedovi Sobotkovi je zajímavě rozvedl ekonomický expert ČSSD Pícl a tuším v něm hlavního autora návrhu. V článku v Referendu semlel dohromady všechny druhy bankovních daní, a tvrdí, že Česko je „bankovním rájem“. Z jeho logických postupů mi vyrazil dech hlavně ten, podle nějž lidé nyní prostě musí tancovat jak banky pískají, ale po zavedení bankovní daně budou volit v tržním svobodném prostředí konkurenčního boje tu banku, která na ně nepřenese náklady na novou daň. Chucpe se tomu říká. Nechci tady rozvádět to, jak je nebo není bankovní sektor v Evropě daněný. Pochybuji ale o tom, že se expert Pícl, nebo předseda Sobotka kdy zabývali podstatou daně na rozvahové položky, nebo FTT (daně z finančních transakcí), jestli si nastudovali proč takovou daň chtěl zavést Keynes nebo Tobin. Pochybuji také, že při návrhu zavedení bankovní daně mysleli na podstatu takového danění, totiž omezení rizik vyúsťujících v události roku 2008. Jejich návrh totiž není o snížení systémových rizik sektoru, ale jenom o zvýšení  objemu vybrané daně z příjmů. Nevím, jak by odpovídali na námitku, že bankovní daně byly v Evropě zaváděny v reakci na finanční krizi především v letech 2009 až 2013 a že se leckde dokonce už i snižují jejich sazby, nebo se i ruší. Asi by hráli hru na hluchého, kdyby jim někdo dokazoval, že náklady těchto daní v Evropě banky prokazatelně přesouvají na zákazníky.

Únorový návrh se dočkal jednoznačné reakce – výhradně negativní. A nepřišla jenom od těch, kterým další ekonomický expert ČSSD, senátor Štěch, říká „mediálně profláknutí ekonomičtí analytici“. Odsoudili ho dokonce i odboráři, ústy ekonoma Jaroslava Ungermana. Všichni svorně tvrdí, že zavedení daně by mělo jednoznačně negativní účinek. Podstatu námitek nemá smysl citovat, web je toho plný. Za sebe dodám, že nechci, aby jakýkoliv subjekt, kterému platím za služby či produkt, byl zdaňován jinak, než ostatní, protože vím, že bych to nakonec odskákal já.

Do kotlíku nakonec přimíchám ještě dvě věci – zoufalý propad volebních preferencí ČSSD (z kterého osobně vůbec radost nemám) a tím pádem také nanicovatou váhu v případné vládní koalici spolu s jednoznačným odmítnutím sektorové daně všemi politickými subjekty, s výjimkou komunistů. Tak proč, sakra, ČSSD ten odstavec do volebního programu píše, když vědí, že nic takového neprosadí? To už není předvolební slib, to je už jenom populistický pokus hrát líbivou hymnu třídního boje, s textem o potrestání zlých „pánů bankéřů“ (opět cituji Štěcha, který dokázal vykonstruovat spojitost mezi údajně nízkými mzdami a neexistující sektorovou daní) a o braní bohatým a rozdělování chudým. Jenže tenhle Jura Jánošík lže, protože ví, že slib nesplní. Tenhle Jánošík je tak trochu krysař, píská na píšťalku a doufá, že za ním poběží stádo.

Bankovní daň nebude, a je to dobře. Návrh je paskvil a ani jeho autoři jej evidentně nemyslí doopravdy. Upřímně přeji v mých očích pořád ještě úctyhodné ČSSD vzestup ze dna, přeji jí úspěch ve volbách, je to strana, která má nezastupitelnou úlohu a ve vládě by velmi chyběla, a kromě toho byl krátce po válce jejím členem můj taťka. Jenom by její současní protagonisté neměli lhát.