AGEISMUS, tajemné slovo, které se týká nebo bude týkat nás všech.

Média se v poslední letech vyvolala dojem, jakoby se diskriminace týkala jenom tématu LGBTIQA+. Zjištění o skutečně nejčastější diskriminaci na první pohled překvapí. Na druhý už ne, protože se to dotklo či dotkne hodně lidí.

Kolem roku 2050 dosáhne v České republice počet lidí starších 65 let zhruba 3,2 milionů oproti současným 1,8 milionu, ale již kolem roku 2037 budou šedesátníci nejpočetnější skupinou zaměstnanců. Obdobně je to ve všech zemích Evropské unie.

V celé Evropě jsou tendence zvyšovat věk odchodu do důchodu, průběžné důchodové systémy v evropských zemích přestávají s demografickým vývojem držet krok. Proto je potřeba řešit jednak přeměnu struktury pracovního trhu, a především zajistit nediskriminační pracovní podmínky pro lidi 55+.

S věkovou diskriminací, které se říká ageismus, se setkávají občané České republiky a ostatních zemí EU stále častěji, v průzkumu z roku 2019 uvádí téměř polovina respondentů, že věk je faktor znevýhodňující stejně kvalifikované uchazeče ve věku 55+, více než jakékoliv jiné typy diskriminace.

Podle článku 21 Listiny základních práv EU je diskriminace na základě věku zakázána. V roce 2000 přijala EU rámcovou směrnici o rovném zacházení v zaměstnání a povolání. Ta v článcích 1, 2 a dalších mezi důvody pro diskriminaci výslovně uvádí i věk. V článku 6 však připouští, že si „členské státy mohou stanovit, že rozdíly v zacházení na základě věku nepředstavují diskriminaci, jestliže jsou v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy objektivně a rozumně odůvodněny legitimními cíli, zejména legitimními cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání, a jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné.“ To umožňuje členským státům uplatňovat mnoho různých výjimek a Soudní dvůr Evropské unie v minulosti často používání věku jako přijatelné kategorie pro rozdílné zacházení v oblasti zaměstnávání akceptoval a řada očividně diskriminačních případů založených na věku byla tolerována jako „objektivně odůvodněná“. Soudy legitimizují věkovou diskriminaci tím, že zastávají zastaralou představu o trojdílném paradigmatu životní dráhy, akceptují falešné zobecnění, že vyšší věk se rovná ztrátě schopností a zkreslenou představu o mezigenerační spravedlnosti.

Orgány Evropské unie by se měly cíleně tématu věkové diskriminace a zaměstnávání seniorů věnovat, aby tak státům EU legislativním základem pomohly narovnávat pracovní trh a připravit se na jeho proměnu vyvolanou demografickým vývojem. Zatím se zdá, že je něco takového každému politikovi jedno, nebo se tomu takřka štítivě vyhýbá.

Nejde jenom o aplikaci evropské směrnice tak, aby nebylo možné výjimek zneužívat. Zaměstnavatelé musí vědět, že se jim zaměstnávání lidí 55+ vyplatí, například zavedením jednoznačných a plošných úlev na odvodech. To už ale není jenom na Evropské unii.