Dějiny pedagogiky jsou dějinami prostupujících se obratů: k dítěti – ke společnosti – ke kultuře. V nich se odráží funkce výchovy a vzdělávání: personalizační – socializační – enkulturační. To, oč při obratech jde, je vyvažování.
Jako začínajícímu autorovi v žánru nedělních krasořečí mi radili, abych se ukotvil v pedagogice obrácené k dítěti (zvané též pedocentrické či individuální). Odtud se prý krasořeči píší nejlépe. Je tomu tak proto, že se zde pěstují význačná a atraktivní témata jako např. humanita, svoboda vzdělávání, sepětí se životem, přirozený vývoj, dětská spontaneita a další.
Slogany ... zde jste člověkem..., vycházíme vstříc vaší individualitě..., zohledňujeme požadavky / potřeby / možnosti / zájmy našich klientů..., nabízíme vzdělávání připravené na míru..., i Ty můžeš studovat... apod. značkují obrat k individualitě a jsou samozřejmou součástí PR agendy vzdělávacích institucí tím spíše, čím více mají potřebu prosadit se na trhu se vzděláváním.
Koneckonců proč ne, je přece nepředstavitelné, že by vzdělávací instituce příklon k dítěti (individualitě) nedeklarovaly. Pokud se jim daří deklarované realizovat v praxi, což už tak samozřejmé být nemusí, naplňují personalizační funkci výchovy a vzdělávání. Ta je zaměřena k podpoře individuálního osobnostního rozvoje (tedy k „umění být sám sebou“), což rozhodně není málo. Je však otázkou, zda je to dost.
A v tomto momentu začíná příslušná nedělní krasořeč vykazovat vady na kráse, což je pro krasořeč docela zásadní problém. Naplňování personalizační funkce jako by nebylo dost. Horizont výchovného a vzdělávacího úsilí by podle všeho měl být širší. Co (vše) by však měl zahrnovat a jak o tom psát nedělní krasořeč – toť je otázka.
Jako začínajícímu autorovi mi radili, abych se pro tento účel ukotvil v takzvané pedagogice kultury. Odtud prý se krasořeči vyvažující jednostrannost přístupu obráceného k dítěti píší nejlépe. Pedagogika kultury totiž doceňuje fakt, že děti jsou a asi i nadále budou součástí určitých skupin (společenství a společností) fungujících v rámci kultury.
Z toho vyplývá potřeba naplňovat ve výchově a vzdělávání také jejich socializační a enkulturační funkce. Socializační proto, aby lidé dokázali „být mezi sebou“, a enkulturační proto, aby rozuměli tomu, odkud přicházejí, kde jsou, jaké to je a proč, a aby s tím dokázali (re)produktivně zacházet.
Z uvedených důvodů se považuje za pokrok a výdobytek, když se ve výchově a vzdělávání daří překračovat horizont personalizace směrem k socializaci a enkulturaci.
Nevím, jak komu, ale mně tohle jako krasořeč zní – a to už jsem se obával, že to nedám dohromady. To by však byla neděle bez neděle a to, jak známo, nemá být...
