Děti v zajetí ekologie

Ekologie je zaklínadlem, které přináší řadu extrémů. Pojem „ekolog“ je dnes pro mnoho lidí sofistikovanou formou nadávky. Problematika ekologické výchovy má díky subjektivním pocitům jedinců, kteří více než argumenty oplývají silným hlasem, stigma zbytečnosti. Pro mnoho lidí je tak obtížné oddělit ekologického aktivistu od odborného výchovného pracovníka a slučují pedagogické postupy s vyvěšováním transparentů na komín.

Ekologická výchova, stejně jako ekologie samotná, zasahuje snad do všech sfér života. Tento široký záběr definuje i množství lidí, kteří se mohou o ekologii zajímat. To s sebou přináší i mnoho názorů na to, co je a co není ekologické. Pokud se někdo pokusí tuto směs pohledů objektivizovat, stává se terčem těch, kteří mají svůj „správný názor“. Ekologie je součástí našeho každodenního života bez ohledu na to, zda se o ni aktivně zajímáme. Ekologická výchova se snaží na tuto skutečnost upozornit a hledá k tomu odpovídající prostředky, které budou dostatečně vědecké a odborně správné, aby byly široce akceptovány a respektovány. Je to pochopitelné a pro dlouhodobou práci nezbytné. Ve snaze vydobýt si prestiž mezi dalšími obory je sama ekologická výchova předmětem zkoumání a hodnocení. Vzniká tak riziko, že se metody a nástroje ekologické výchovy stanou důležitější než smysl ekologické výchovy a ekologie sama. Metody ekologické výchovy se musí podřizovat dětem a jejich potřebám nikoli hodnotícím kritériím.

Ekologická výchova se opírá o postoje, mentální návyky a životní zkušenosti, které se formují zejména v předškolním věku. Děti, kterým je umožněno, aby za svůj domov pojaly více než jen prostor ohraničený zdmi bytu či domu, přirozeně chápou synergii celého životního prostředí, ve kterém žijí. Širší vztahy jsou součástí jejich přirozenosti a vychovávat takovéto jedince k ekologii, ovlivňovat a měnit jejich postoje již není třeba. Stačí se zaměřit na rozšiřování a prohlubování znalostí.

Pokud děti nemají vztah k přírodě a ke svému okolí, tak výchova k ekologii nepadá na úrodnou půdu a je to stejné, jako když se bude učit hrát na housle člověk, který nemá hudební sluch. Propracovanými výchovnými a vzdělávacími metodami výuky se žáci mohou dovést k pochopení širších vztahů s okolím a s přírodou, pokud však nebudou mít k přírodě a ke svému okolí důvěrný vztah, bude vše rychle zapomenuto. Každý člověk se zcela přirozeně vždy vrací do prostředí, kde se cítí doma, kde se cítí bezpečně a kde vše důvěrně zná. Prožitek je vždy záležitostí jednotlivce a ekologická výchova s tím musí počítat.

Dobře si pamatuji na své pocity, když jsme se s nástupem do čtvrté třídy odstěhovali z Prahy 6 Střešovic, kde jsme s bratrem a kamarády prolézali zahrady, stavěli bunkry na střešovických skalách, lezli po větvích ze stromu na strom v parcích, na Strouhaláku hráli fotbal, skákali ze střechy na střechu na garážích, plížili se tajně křovím podél trati a dávali desetníky na koleje, klouzali se po blátě při cestě do houslí, chytali čolky v cihelně, hasili hořící trávu u trati, házeli dýmovnice z celuloidových pravítek pod auta a pak utíkali před příslušníky Veřejné bezpečnosti přes ploty. Neodpustím si podotknout, že jsme to nebyli my, kdo měl z toho roztrhané kalhoty. To všechno byl můj domov, který jsem si zamiloval. Když jsem pak měl v následujících letech příležitost přijet na návštěvu do Střešovic, vystoupil jsem už u vozovny Střešovice, abych se mohl projít Cukrovarnickou ulicí lemovanou vzrostlými stromy, které vytvářely příjemný stín na chodníku mezi důstojnými prvorepublikovými vilami v zahradách. Každým kouskem svého těla jsem nasával a vstřebával atmosféru a energii důvěrně známých míst a teplo, které se rozlévalo u srdce jasně prozrazovalo, že tohle je mé opravdové „doma“.

Odstěhovali jsme se na Prahu 4, kde bydlela i má teta s dcerou. Sestřenice byla jedináček a dostávala veškerou tetinu pozornost. S příchodem puberty se odstěhovaly k babičce na Prahu 6. V prostředí, kde jsem se já i po letech cítil jako ryba ve vodě, se sestřenka učila s obtížemi plavat stejně jako já na Praze 4. Tetě se narodil syn a tak pro ní novinkou byl i malý bratříček. Chytrá a šikovná sestřenka nastoupila na gymnázium a souhra okolností jí dovedla k experimentům s pervitinem. Následky byly fatální. Kromě ukončení studia jí pervitin odvedl mezi komunitu feťáků, na pět let zmizela do jiného světa. Vynořila se po odvykací kůře v Bohnicích a pokoušela se začlenit do normálního života. Bylo krátce po Sametové revoluci já začínal podnikat. Teta se na mne obrátila, jestli nevím o nějaké lepší práci, než je uklízení toalet. Nabídl jsem sestřence nenáročnou administrativní práci. Brzy se však ukázalo, že pět let chybějících sociálních kontaktů v době, kdy se člověk mění v dospělého, je problém mnohem větší, než bych si kdy dokázal představit. Snažil jsem se ji podporovat, ale bylo nad mé síly chránit ji před všemi nástrahami, které se mladý člověk naučí v dospívání rutinně řešit a v dospělosti si ani neuvědomuje, že dříve mohly být problémem. Cenila si mé podpory, přesto netrvalo dlouho a nechala mi prostý vzkaz, že se vrací tam, kde to dobře zná, kde ví, jak se chovat, kde se cítí dobře, pohodlně a bezpečně, tam kde se cítí být doma, mezi komunitu feťáků. Aktuální nejistota v neznámém světě byla ještě v té době silnější než strach z absťáku a ze smrti, která s každým vpichem přibrušovala svojí kosu.

Považuji proto za důležité umožnit dětem, aby se důvěrně seznámily s přírodními zákonitostmi v přímém kontaktu s živou přírodou, aby se jim domovem stala celá obec, město, nebo alespoň městská část s domy, zahradami, parky, lesy a loukami, s potoky, tůněmi, stromy, keři, květinami a vším živým ve vzduchu, ve vodě i na zemi. Kulturní i industrializovaná krajina dnes patří k našemu životnímu prostoru - domovu se všemi pozitivy i negativy, která pro člověka i přírodu znamenají. Ekologie není jen o rostlinách a živých organismech, ale je o sociálních vazbách, které se vytvářejí v přímé interakci. Člověk, který chápe synergii životního prostředí a vnímá život okolo sebe, se snaží své prostředí respektovat, chránit a pečovat o něj stejně jako pečuje o své blízké, neboť zde nachází oporu, inspiraci i novou energii.

O ekologii dnes slyšíme všude kolem sebe. Máme ekologická auta, ekologické prací prášky, ekologické domy, školy, zemědělství, obaly, hračky atd. Ekologie je business v dobrém i zlém. Ekologie je ale stále ekologií, slouží-li ku prospěchu celého našeho domova, který se v dnešním globalizovaném světě zatraceně rozšiřuje. Pokud chceme, aby naše děti neuvízly ve virtuálních světech komunikačních sítí a sklenících vědeckých a technických oborů, je nezbytné, aby do svého domova pojaly prostředí, které bylo po stovky tisíc let zcela přirozenou součástí našeho života, prostředí, které inspirovalo vědce, filozofy, básníky, hudebníky ale i ekonomy a manažery, prostředí, které má co nabídnout nám i našim dětem. Domov si utváříme od svého nejranějšího dětství, a proto je vhodné, aby kontakt s přírodou byl součástí hlavně předškolní výchovy, dokud na ni mají děti čas, než je pohltí školní a později pracovní povinnosti.