Již za pár chvil se otevřou dveře volebních místností, kde budeme rozhodovat o volbě příští hlavy státu. Dovolil jsem si proto napsat krátký komentář, avšak z trochu jiného pohledu, než byste možná čekali.
Ve dnech 15. a 16. prosince 2022 jsem se účastnil konferencí a slavností, které probíhaly v souvislosti s oslavami 30 let vzniku Ústavy ČR (tato vznikla dne 16. 12. 1992). A právě v rámci těchto oslav jsem měl nejen možnost se dozvědět od jejích tvůrců o různých detailech, které vedly k jejímu vzniku, ale také i poznat filozofické základy, na kterých je naše ústava vystavěna. Velmi často zaznívalo z úst jejích tvůrců, že se snažili o to, aby naše ústava byla dostatečně robustní, aby mohla odrazit a ustát jakékoliv tlaky jedinců či skupin, které by se snažily narušit náš demokratický systém a fungování našeho státu.
Po 30 letech existence naší ústavy můžeme v klidu říci, že se naše ústava povedla.
Přestála opoziční smlouvu, aniž by se náš systém zhroutil nebo někam zásadně naklonil, a dokonce přestála i deset let prezidentování Miloše Zemana. A o tom, že se snažil ji ohýbat co nejvíce nebo obcházet jako nikdo jiný, zcela jistě nepochybují ani jeho příznivci. A co se stalo? Kromě občasné mezinárodní ostudy a krátkodobých problémů, vlastně nic. Náš stát stojí dál pevně na svých nohách, nikam se neposunul, nic se nezhroutilo.
Stejná situace pak nastala i s vládnutím Andreje Babiše. I když se snažil soustředit co nejvíce moci do svých rukou a omezit svobody a práva ostatních, nic z toho se mu nepovedlo. Možná na krátkou dobu, ale náš stát a ústava žijí dále svým životem.
A tady vidíme, že není tak životně důležité, kdo bude příštím prezidentem, abychom se museli kvůli tomu hádat, urážet či za každou cenu jeden druhého přesvědčovat o tom, že jenom ten náš pohled a kandidát je ten správný.
Každý z těch nejsilnějších kandidátů má své výhody. I zvolení Andreje Babiše by mělo výhodu v tom, že by nemohl být opět premiérem, kde je schopen škodit tomuto národu úplně nejvíce. Avšak v mezinárodních vztazích bychom opět utrpěli řádnou ostudu.
Ať už dopadne naše volba prezidenta jakkoliv, náš stát se opět nezboří a ani neutrpí z dlouhodobého hlediska ničeho.
Mnohem důležitější je, abychom si my sami dokázali uvědomit, že náš stát jsme my občané a že my ho boříme nejvíce. Chceme, aby naše problémy řešili ostatní, za své chyby hledáme viníky v někom jiném. Často bereme na sebe rizika, která se pak snažíme přenést na stát.
Je tedy naší odpovědností, abychom se sami nedostávali do problémů a lépe jim předcházeli. Je na nás, abychom se nenechali strašit věcmi, které nikdy nenastanou. Věřme sami sobě a ne slibům ostatních, jenom tak najdeme svůj vnitřní klid a cestu ze všech problémů.
A toto za nás neudělá žádný stát, ať už bude v jeho čele Petr nebo Pavel.
Šťastnou volbu všem!
