Potřetí na táčky za našimi krajany z banátského Rumunska – Cesty domů

V této sérii navštívíme banátský region v Rumunsku, který mezi dalšími národy pomohli osídlit na počátku 19. století i čeští krajané. Podíváme se však i na osudy rodin, které se po čase vrátily zpět do své rodné vlasti.

Otázka znovuosídlení po druhé světové válce, zvláště pohraničních oblastí, se týkala také československých krajanů žijících v Rumunsku. Dne 10. 8. 1945 vešel v platnost a v účinnost Ústavní dekret presidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Hlavní myšlenkou odsunu Němců a Maďarů, vymezených v rámci výše zmíněného dekretu, bylo změnit etnické uspořádání obyvatel v pohraničních oblastech. Tyto oblasti měly být nově osídleny československými krajany ze zahraničí, již se usadili trvale v zahraničí do roku 1938. V rámci realizace tohoto projektu bylo zapotřebí uzavřít sérii smluv se státy, kde se československé menšiny nacházely. Původně se počítalo s daleko vyššími kvótami ze zemí Rumunska a Jugoslávie, ty však nechtěly ztratit své nositele kvality v oblasti hospodářství, jež bylo po válce zapotřebí obnovit. V roce 1946 byl zřízen odbor při ministerstvu práce a sociální péče mající na starosti otázku reemigrace.

Důkazem takových jednání je vládní návrh předložený parlamentu k souhlasu, týkající se dohody mezi Československou republikou a královstvím Rumunským o přesunu osob české a slovenské národnosti. Diplomatický proces mezi Československem a Rumunskem provázela zdlouhavá jednání a také problém s nedostatkem vlaků v poválečném Československu. Podmínky se zhoršily roku 1946, kdy se ministerstvo práce a sociální péče vyslovilo o potřebě pouhé námezdní síly v oblasti zemědělství a průmyslu. Původní nabídka z roku 1945, slibující takové sociální podmínky, jaké měli krajané v Rumunsku, se rázem proměnila v to, že pouze některým bude přidělena půda, ale nikomu živnost. Následná zpráva z téhož roku upřesnila podmínky k přijetí s tím, že větší pravděpodobnost k reemigraci do poválečné republiky budou mít ti, kdo by byli ochotni pracovat v námezdním poměru v oblasti zemědělství, průmyslu či lesnictví. Nábor do námezdního poměru řídilo ministerstvo práce a sociální péče, přijímání imigrantů do oblasti zemědělství mělo na starosti ministerstvo zemědělství. Právě do této oblasti spadala většina reemigrantů z Rumunska, kteří se mimo jiné angažovali také v oblasti lesnictví.

Reemigrace probíhala od května 1945 a trvala do roku 1950, kdy dorazily poslední vlakové transporty z Bulharska. Největšími skupinami mířícími na československé území v letech 1945 až 1950 byli volyňští Češi a Češi a Slováci z Rumunska. Banátští Češi si svoji krajanskou příslušnost připomínali i díky gramofonovým deskám českých interpretů, jež se do Rumunska dovážely, ale také díky vysílání Československého rozhlasu. Odhaduje se, že v poválečném období odešla z Banátu 1/3 obyvatel. V součtu se přihlásilo k emigraci na 7 952 osob. Noví navrátilci si mohli s sebou vzít pouze osobní svršky, nutné domácí náčiní, část nábytku a zásobu potravin. Jejich převoz probíhal od roku 1947 do roku 1949. Lidé byli převáženi nákladními auty k Dunaji a odtud převezeni do sběrného střediska v městě Or?ova. Odtud směřovaly vlakové transporty přes Maďarsko a Slovensko do Československa. Většina imigrantů byla převezena do Chebu, kde fungoval sběrný tábor, v němž přistěhovalci pobývali, dokud si nenalezli zaměstnání. Avšak většina krajanů zůstala na Chebsku, neboť zde našli uplatnění v chebské továrně ES-KA. Vzhledem k tomu, že pracovní příležitost skýtal také statek ve Vildštejně (Skalné), odešla podstatná část sem. Tímto započala éra osidlování chebského prostoru, primárně však Skalné, která eskalovalo po roce 1990, kdy druhá vlna banátských přistěhovalců navázala na vlnu předešlou.