V této sérii navštívíme banátský region v Rumunsku, který mezi dalšími národy pomohli osídlit na počátku 19. století i čeští krajané. Podíváme se však i na osudy rodin, které se po čase vrátily zpět do své rodné vlasti.
Dějiny banátského území jsou plné zabírání území rozličnými evropskými a mimoevropskými mocnostmi. Z tohoto pohledu je vhodné nastínit zdejší politický vývoj od 9. století, kdy se dostal Banát do područí tzv. První bulharské říše. Pozvolného úpadku v průběhu 11. století využilo Uherské království, které Banát připojilo ke svému panství. Součástí Uherska zůstal Banát do roku 1552, kdy se jej zmocnila Osmanská říše. Jejich vláda trvala do období série válečných konfliktů na počátku 18. století. V té době se v bojích proti Osmanům uplatnil um Evžena Savojského. Po požarevackém míru roku 1718 připadl Banát (konkrétně jeho temešská část) habsburskému soustátí.
Po úspěšných bojích Evžena Savojského a následném požarevackém příměří bylo zapotřebí zabezpečit zdejší banátskou hranici. Proto byla bezprostředně poté zřízena vojenská hranice. Administrativními a správními centry se staly vojenské posádky, jež byly podřízeny vojenskému guvernérovi v Temešváru.
Na počátku 19. století podnikal v oblasti města Oravice muž jménem Jiří Magyarly, jenž si pronajal od státu rozlehlé lesní pozemky. Ty nechal z části vymýtit a část utržených peněz z prodeje odváděl zpátky státu. Následně využil služeb agentů, které vyslal do české země, aby zde získali pro Magyarlyho pracovní sílu, zvláště dřevorubce a dělníky. Vzhledem k nabízeným výhodám (např. libovolné množství dřeva na stavbu domu) se zdálo přestěhování směrem na jihovýchod jako výhodná příležitost. V potaz bychom totiž měli vzít tíživou hospodářskou situaci v české zemi na počátku 19. století spojenou s napoleonskými válkami, jímž přecházela léta špatných úrod v letech 1781–1784, a neúroda během válek v letech
1805–1806 a 1815–1817. Předpokládaná migrace do Banátu však nebyla první. Již za vlády Karla VI. se tímto směrem odebrali někteří Němci a Češi a následně za vlády jeho dcery Marie Terezie se do Banátu stěhovala navíc řada Italů, Bulharů, Maďarů, Poláků nebo Slováku.
Kolonizace banátského území do založení „českých vesnic v Banátu“ probíhala celkem v třech základních etapách. První kolonisté se vydali z Čech na zhruba dvouměsíční cestu v letech 1820–1821. Druhá etapa proběhla v roce 1823 a třetí o rok později. Celkem se takto do banátských hor odebralo na 80 rodin. První cesta vedla přes České Budějovice směrem na Vídeň a dále směřovala do Uherska. Převážně se jednalo o rodiny dělnické, truhlářské, tesařské, dřevařské, kovářské a hornické. Jejich členové pocházeli primárně z Plzeňska, Klatovska, Domažlicka, Kladenska či z okolí Čáslavi. První krajané založili obec Elisabethfeld, kde ovšem krátce po založení vesnice vymizela voda. Z tohoto důvodu se většina obyvatel odebrala do Svaté Heleny. Do roku 1830 vznikly i další české vesnice v Banátu – Bígr, Gerník, Rovensko, Eibentál a Šumice. Poslední kolonizační skupiny se do Banátu odebraly v 50. letech 19. století. Nesměřovaly však už do hor jako předchozí, ale spíše do rovinatých plání.
