V této sérii navštívíme banátský region v Rumunsku, který mezi dalšími národy pomohli osídlit na počátku 19. století i čeští krajané. Podíváme se však i na osudy rodin, které se po čase vrátily zpět do své rodné vlasti.
Karolína Glazerová, rozená Křešová, představuje jedno z mnoha dětí, které dokončily první stupeň základní školy a následně odešly do okolních měst „sloužit pánům“. Nelze přesně vymezit, kdy se tento fenomén objevil a kdy se od něj ustoupilo, ale lze jej ještě minimálně spatřovat v 70. letech 20. století
Karolína Glazerová se narodila roku 1941 na Gerníku do rodiny Josefa Křeše a Karolíny Křešové, rozené Boudové. Narodila se tedy do hektického období druhé světové války, v níž Rumunsko ještě do roku 1944 představovalo německého spojence. Do zdejší základní školy nastoupila mezi lety 1947–1948, kdy se Gheorghe Gheorghiu-Dej chopil v komunistické straně moci.
„Chodili jsme do školy, udělali jsme jenom čtyři třídy. Chodili jsme na pole, okopávali jsme kukuřici, když byla pšenička, tak jsme ji žali se srpama. To jsme tenkrát všecko dělali rukama. Táta dělával taky v lesích. Máma pomáhala na poli. Tenkrát jsme neměli moc velký pole, bylo takový špatný, takže jsme zdělávali každý kousíček pole. Co si pamatuji, učili jsme se tenkrát všechno v češtině. Ale učitele si už nepamatuji.“
Rodiče Karolíny Glazerové představovaly tradiční proud přístupu ke vzdělání. Základem bylo, aby se děti dokázaly co nejdříve postarat o sebe, o domácnost a celkově o celé hospodářství. Tzn. že se již v mladším školním věku musely umět starat o domácí zvířata, podílely se na pracích na poli. Tudíž bylo vzdělání potomků bráno jako jakési břemeno, které děti akorát odvádí od nutné práce k přežití. Samozřejmě nelze tento přístup generalizovat na celou obec, nicméně z vyprávění účastníků je patrný. Sama Karolína pochází z devíti sourozenců, tudíž byly finanční problémy rodiny více citelné.
Do přelomu 50. a 60. let existovaly na Gerníku pouze první čtyři ročníky, proto má generace lidí narozených obdobně jako paní Karolína Glazerová absolvované pouze první čtyři třídy. Od roku 1961 přibývaly třídy po jedné, až se jejich počet zastavil na osmi. Této dataci se ovšem věnuji v kapitole věnované vzpomínkám Václava Merhauta.
„Tehdy do vesnice se jezdili páni ptát, kdo by šel k nim sloužit, takže kolem těch jedenácti let jsem odešla do Oravice. Šlo nás tam z třídy víc. Těm pánům jsme uklízely, staraly se o děti, taky trošku vařily. Tam jsme chodily vždycky přes zimu a zpátky jsme se kolem masopustu vracely domů a zase jsme přes rok pracovaly na poli.“ Ostatně stejný průběh popisuje R. Urban v Čechoslováci v Rumunsku. Tudíž byl tento jev běžný již v meziválečném období. Vyprávění paní Glazerové poukazuje na to, že děti nebyly v té době dobře placeny, takže domů příliš peněz nepřinesly. Ubytovány byly přímo u rodin.
„Pak jsem sloužila i v Bošňáku (Nová Moldova) a v Hunedoaře, kde jsem byla u své tety. To byla sestra mé mámy. Teta tehdy chtěla, abych u nich zůstala, protože neměla žádné děti. Ale nechtěla jsem tam být, tak si nakonec vzala mojí mladší sestru.“
„Takhle jsem střídavě sloužila do svých osmnácti let, než jsem se provdala za svého muže Františka Glazera. Ale bohužel si už ty lidi moc nepamatuji. Ale u jedné rodiny vím, že měla dvě děti. Ale za těch málo něco peněz jsem si kupovala pro sebe třeba šaty.“
Tvrdá dětská práce byla pro zdejší společnost typickým rysem, který se předával z generace na generaci.
