TruXa aneb příběhy ze školních lavic - kapitola 8.

Krátký příběh z prostředí studentského života. Opět podotýkám, příběhy jsou psané 17tiletým puberťákem ovlivněným  mluvou a myšlením střední školy. Někdy je to až trapně napsané, ale měnit na tom nic nechci, to by tomu ubralo na ... kouzlu?

                                          ACH, TA JEHO SÍLA A SMYSL PRO HUMOR

O jeho siláckých výkonech a neuvěřitelných žertech by se dali vyprávět hodinové báje. To třeba takhle jednou v lednu, ve třetím ročníku studia Střední zemědělské školy, ve dvoutisícátémpátém roce…

,,No! To tenkrát bylo ještě mnohem nebezpečnější létat letadlem. To jsem takhle přistával jako voják v Kosovu…“ vyprávěl nám své neuvěřitelné příběhy ještě neuvěřitelnější učitel, pan Pícl. Už svým vzezřením vzbuzoval obecný humor. Poměrně zdařile je vyobrazen na jedné z ilustrací v této knize. Jen brýle nosí více nakřivo a to obočí je ve skutečnosti mnohem, mnohem hustější a delší. O jeho příbězích ale jindy. Teď rychle zpátky k Bubovi, než zas něco vyvede.

Zatím, co nám byly právní normy a legislativy rekonstruovány na mnohdy zajímavých příkladech, já s Tomem jsme hráli území. Někteří této hře říkají tečky, židi, obkličování a podobně. Hra spočívá v zajmutí soupeřových vojáků(teček), které se střídavě ťupkají na čtverečkovaný papír. Tuhle hru jsem opravdu miloval a již na základní škole jsem ji vypiloval do neporazitelnosti. S kamarádem Ondrou jsme ji hráli několik desítek minut denně, a nakonec to dopadalo stále nerozhodně. Nikdo někoho nezajal. Nakonec jsem i remízoval s panem učitelem Chocholou, který byl nazýván POSKOKEM, a tento výsledek nad ním vybojovaný považuji za svůj největší triumf. Po příchodu na střední školu jsem v nikom neměl soupeře. Po půl roce jsem však byl poražen Svěťákem, který mi zajmul jedinou tečku. Toma tahle hra moc bavila, jenže stálé prohry nepůsobily na jeho osobnost moc blaze. Ale zase musím říct, že se mu několikrát podařilo vydobýt remízu.

A právě tuto hru jsme hráli, zatím co v Sůdánu létaly bomby a v Praze se stály fronty na banány. A Tom opět prohrál…

,,HaHaHa,“ smál jsem se mu. ,,Vždyť ty jseš úplný střevo,“ poňoukal jsem ho a nebylo to ode mne nejspíš moc kamarádské. ,,Ty by sis snad ještě sám ani neutřel zadek. Tys tu tečku tam neviděl?“ dál jsem ho provokoval, ,,…máslo, pukavec, paprika,…“ vesele jsem pokračoval dál, ale…

,,ZABIJU!“ rozhněval se Bubo a pak se mnou chvilinku cloumal. A já vůl jsem dál pokračoval ve své konverzaci…,,Ale nebreč, máma koupí sloníka. Nebo bys spíš chtěl opičku? Nějakou gorilku? Ta by ti byla bližší, viď?“

A po těchto slovech mě z té židle shodil; hodina nehodina. Vzal mě prostě za nohu a prudce ji zvednul. Svalil jsem se do uličky jako švestka. A pan Pícl dál vyprávěl: ,,No počkej, vy se smějete, ale banány opravdu nebyly. No, a když byly, tak se na ně stály fronty. A co myslíte pomeranče. To bylo to samý, ty se…“

Učitel si naštěstí ničeho nevšimnul, jsem si všimnul. Rychle jsem se zvednul a chtěl si sednout, jenže…kam se poděla má židle?

Tom musel vždycky vše dotáhnout až do úplného vítězného konce. Vzal tu mojí židli a poslal ji do předních řad. HaHuHa…spustil na mě.

,,Kdepak máš židli,“ ještě dodal.

V tu chvíli to bylo ale opravdu na facku. Alespoň z mého pohledu, protože…

,,Chmelaři, co to tam vyvádíš!“ přerušil svou úvahu o pracích prášcích, pan učitel Pícl. Zřejmě nemohl přehlédnout mou krčící se maličkost mezi všemi sedícími.

,,Já jenom nemám židli,“ informoval jsem ho.

,,Ale nepovídej. Tady ve předu židle jsou. No pojď.“

,,Ale já…“

,,Nebudu s tebou diskutovat!“ a všichni si mohli hubu protrhnout. ,,Sem pudeš!“

A tak jsem se pod nátlakem přesunul do neobsazené přední linie a mimo to, že jsem si utíral sliny pana učitele z mého čela, páč pan učitel strašně prskal, tak jsem zbytek hodiny rozjímal o jeho nové úvaze.

,,No to jsem ještě za studia byl na exkurzy v cukrovaru. No počkej, vy se smějete, ale…“

Ze záznamníku:

Kuba hlásí - Dobrý den, hlásíme se vám z dalšího živýho vstupu hodiny toxikologie. U tabule …HuHiHa – To se Kuba z ničeho nic začal smát. Nejspíš si v duchu vybavil Truxovu hlavu vystrčenou z okénka. Nebo to byla prdel?…a Kubík hned navazuje větou – To je debil. U tabule je Zdeňka Fraňková. Už zas zkouší z ňákejch hovadin. Dnešní ráno jsme poznamenali citelnou změnu v obvyklém pořádku naší třídy. Není tady Tomáš Truxa, můj největší kamarád a zastánce. Nemám koho mlátit – chvilku pauza – votrubama do hlavy – po tomto sdělení následuje Kubíkův nezaměnitelný výtlem. A dál… - Zdenka dostala asi za pět a jde si sednout. Kdo bude zkoušený dál? Počkáme si. Jakub Ryba řekne, určitě to řekne – chvilku je ticho, jen učitelovo odkašlání je znatelné – ale já to neumim – říká ještě Kubík a pak se z pozadí ozve učitelův hlas – Ryba – načež Kubík – ježišmarja – a zkouší se z toho dostat – Pane profesore. Já sem tady nebyl ve čtvrtek a v pátek. Nešlo by to, že bych příští hod… - učitel ho však přeruší – No to by nešlo. Vždyťs tady nebyl ve čtvrtek a v pátek – načeš Kuba odpovídá – No tak, že to nemám napsaný – Kubík ale zkoušený nakonec byl.

Tomův prd v síle decibelů

Člověk s malou představivostí si nejspíš tenhle sloupeček moc neužije…

,,Hm…hmm…“

To ještě prd není, to jen Truxa tlačí.

,,ZÍÍÍíííí ZÍÍÍíí “

To se Hop ještě snaží své počínání utajit, ale ufukuje mu to.

,,PRRRrrrŘŘííÍÍÍŘŘPRRŘřřííÍÍÍÍ “

Neutajil Skublík.To ale není vše!

,,PPRrRPprŘ…PFŘŘ…PFFFffff f f f f f f f f “

Dokončil Taxído své dílo.