Truxa aneb příběhy ze školních lavic - kapitola 4.

Truxův život nebyl jen o škole, ale mimo ní perlil také. Vrátíme se do jeho 13. roku života. Opět podotýkám, příběhy jsem psal když mi bylo o deset let méně a byl jsem velmi ovlivněn mluvou a myšlením střední školy. Někdy je to až trapně napsané, ale měnit na tom nic nechci, to by tomu ubralo na ... kouzlu?

ZLOMENÝ TÁBORNÍK

Začínal krásný sluneční den, jako stvořený pro táborové skotačení. Slunce již delší dobu bojovalo o své místo s nedalekými kopci, které se vlnily pod modrou oblohou. Kopce nakonec soupeření prohrály a jasné, velice dlouhé paprsky sluneční se mohly pustit do klestění si cesty blízkým lesem. Nakonec i tuto cestu zvládly, a tak se stalo, že jasně žlutá zář, kolem půl deváté hodiny ranní, rozzářila tři bílé špice tyčící se do značné výšky. Ty tři jasně zářící body byly teepečka, indiánská obydlí. Ptactvo z nedalekého lesíka zpívalo, včelky již pilně bzučely a motýli se třepotavě míhaly sem tam. Nádherné, letní, idylické ráno, které…

 …TůDůDůůů…bylo přerušeno méně melodickým troubením. Ti co ještě z nějakého důvodu spali, spali dál, a ti co již nespali, vyběhli ven podívat se, co se to vlastně děje. Pomalým sunem se k táboru blížila červená felicie kombi, která byla dosti sesedlá. Málem drhla hlínu. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč nedokončila svůj záměr, dojet až ke stanům. Kola se zastavila. Stěrače byly vypnuty. Ruční brzda byla zatažena a motor přestal běžet. Dveře auta se otevřely a…

 ,,AHOJ,“ zamával nám všemi směry veliký kluk. Někteří kluka znali, někteří ne, a ti co ano, vykřikovali: ,,BABY PŘIJEL; BABY JE TADY; ČUS TRUXÍNE; AHOJ TOME;…“

 Tomáš se široce usmíval a všem vřelé uvítání oplácel: ,,Čau, Čau, Čau, Čau, Čau,…“

To bylo radosti.

 Nikomu však neušlo, že Tomova ruka nebyla zcela v pořádku. Měl ji v sádře. Není se tedy čemu divit, že hned další slova následovaná hned po pozdravu byla. ,,Hustý, co se ti stalo; Kde sis to uskutečnil; To je fakt v sádře; Můžu si sáhnout; No tak povídej;…“

 Po dlouhém přemlouvání a po krátkém zdráhání se Tom konečně uvolil, že bude vyprávět. Sesedli jsme se kolem ohniště a napínaly uši co to šlo.

 ,,Takže, ehm, to bylo takhle,“ začal vyprávět svou historku Hop. ,,Ve středu, myslím tu minulou středu před táborem, jsem jel s kámošema se vykoupat na Bucek. Víte kde je Bucek?…Ne? Mezi Třticí, Mšecí a Strašecím, ale to je jedno, ne? No, a tam je na jednom břehu, takle stranou, houpačka. Byl to jenom kus klacku na špagátu; na takovým slabším laně. No, a kámoši se na ní houpali a skákali z ní do vody, no a já šel taky. Sem se čapnul, ne, a rozběh sem se a udělal jsem houp, ale ještě sem se nepustil, chtěl sem to pořádně rozfofrovat, ne, a tak jsem se houpnul ještě jednou. Ty vole, to sem ale neměl dělat. Jak sem se vrátil nad ten ZAS...ANEJ břeh od šutrů a klacků, tak se to lano normálně utrhlo a já žuchnul mezi to ZAS...ANÝ kamení a klacky a rozbil jsem si hubu.“

HUHAHOHAHAH,HAHOHA- ,,Ty vole, čemu se smějete, to je fakt pravda. Sedřel jsem si záda a taky tam byl pařez,“ a těmito slovy spolu s názornou gestikulací zlomené ruky zakončil své vyprávění.

Ještě, že tam tenkrát nebyl Kuba Ryba. Ten by jistě řekl: ,,No to je de...il…“

Při hraní karet

,,Hou Hou,“ zvolal Baby.

,,Truxín přemejšlí,“ zvolal Miki.

,,Bacha, teď bouchne,“ zvolal Frodo.

Při jednom velice napínavém a dlouhém klání v žolikách.

Taxído po dlouhém rozjímání vyhodil kartu.

,,Jé, díky Hope. Trefil ses,“ a Víťa s úsměvem zavřel z ruky.

Toma to samozřejmě nepotěšilo.

,,Viliž si pr...el, Lesáčku…“

,,To nožisko,“ řekl Kubík, když mu Tomík strkal svou nohu s obvázaným kotníkem pod nos*.

,,To ušisko,“ nedal se Tomík a cvrnknul Kubíka do nosu.

Pozn.aut.* Nohu si dokázal dokonce i za hlavu strčit.