Dnes je to spíše nudnější a vědecké zachycení rozkladu Znojemských okurek. Opět podotýkám, příběhy jsem psal když mi bylo o deset let méně a byl jsem velmi ovlivněn mluvou a myšlením střední školy. Někdy je to až trapně napsané, ale měnit na tom nic nechci, to by tomu ubralo na ... kouzlu?
TOMÁŠ A OKURKY
V druhém ročníku nám přibyl, do už tak nabytého učebního programu, nový předmět. MNA, neboli monitoring a analýzy. Již název vypovídá o tom, že při těchto hodinách se něco monitoruje či analyzuje něčím. Třeba se zjišťuje obsah dusičnanů v ovoci a zelenině. A tím se dostáváme právě k těm slavným okurkám, chloubě 2.B. Později se okurky staly chloubou 3.B. a čtvrtý ročník by se bez nich také jistě neobešel. Staly se maskotem třídy třídy a kdyby se sklenice nedej bože rozbila, tak snad i ekologickou katastrofou.
V ročníku prvním byly maskotem třídy strašilky, ale ty bohužel naši lásku nevydržely. Zato okurky, ty žily svým životem dál.
Matná sklenice jen zlehka přiklopena korodujícím víčkem z pozinkovaného slabého plechu jen těžko odolávala zuřící válce mikrobů a plísní uvnitř. Někdy vyhrávaly legie bílé plísně, jindy se zase moci ujal tlustý škraloub a mnohdy to vypadalo, že sklenicí vládne příměří. Nebylo zde prostě nic bílého, ani žlutého, ani nic škraloupovitého. Jen dost hnusně barevně se mihotající roztok s převahou zelené, což bylo pochopitelné, když to byly v minulých dobách dobroučké okurčičky. Nemyslete si ale, že se okurky rozkládaly ve sklenici sami. To tedy ne! O jejich soužití s jinými organismy se postaralo hned několik lidí. Třeba David, a jak jistě správně hádáte, tak i náš všemi milovaný Hop (Truxa). K okurkám časem přibyla židovská třešeň, slupky od mandarinky, kus pomeranče, nějaký ten salám, posmrkaný papírový kapesník, aby se mikroorganismům lépe vedlo, a dokonce i kus igelitového pytlíku. Žádná z těchto přísad se však nedochovala v zeleném roztoku déle než týden. Prostě se rozpustily a zmizely. Ale sklenice nebyla pořád jen plná hnusně páchnoucí a špinavě zelené vody. Naše sklenice se také vyvíjela a tvořila si své vlastní krátké dějiny…
Tak a hezky popořadě. Ze začátku sklenice příjemně voněla a dokonce se z ní i pár okurek snědlo. To bylo hned po přinesení sklenice studentem Urbánkem, který se bohužel jejího slavného konce nedočkal. Odešel totiž v polovině druhého ročníku. Škoda, měl totiž Truxu moc rád. Vždycky tak sladce říkával: ,,TRUXO POJĎ MR...AT!“ No, ale zpět k okurkám. Po pečlivém utěsnění se okurky strčily do jediné ze skříní, kterou naše třída disponovala a dále se o ně nikdo moc nezajímal…
A čas ubíhal a vánoce se blížily. A se svátky a bílou nadílkou také přišly tlaky od některých profesorů, že už by se měla vytvořit nějaká vánoční nálada. Dostali jsme za úkol vyzdobit třídu. Velice zodpovědně se úkolu ujal…hádejte kdo?
,,JÉ, ZVONEČEK…“ hrabal se v krabici...
...správně! Náš Skublíček (Truxa). Obvěsil náš ožraný benjamínek stříbrným řetězem, na vedlejší stromeček vyvěsil veliké kulaté ozdoby a na zářivky přišly proutění andělíčci, které byli později sestřeleni jedním z míčků hozených již zmíněným tvorem. Samozřejmě, že teď nemluvím o vlastním životem žijících okurkách, ale o Bubovi. A kde vlastně ty ozdoby vzal? No přeci v naší jediné skříni. A ozdoby nebyly jediné, co našel. Spolu s mnoha papírovými písmenky, o které se s nikým nechtěl podělit, našel i téměř tři měsíce uložené Urbánkovi okurky. Byly zastrčené až úplně vzadu a všichni na ně tak nějak úplně zapomněli. To bylo radosti. A na písmenka se hnedka zapomnělo!
Okurky již nevypadaly tak vábně, jako před několika týdny. Lák, v kterém byly naloženy, podivně ztmavl a kolem okurek se udělal podivný opar, který dával okurkám mystické vzezření. Mystično Hopa zcela ovládlo a chtěl to tajemno prozkoumat podrobněji. Naštěstí jsme okurky před jeho zvědavostí uchránily. Uložily jsme sklenici zpět do skříně a pravidelně jsme okurky navštěvovaly a sledovaly jejich změny. Tajemno se postupem času změnilo na oslizlé něco, nad čím plaval tmavě zelený škraloup. Tvar okurek byl ale ještě stále znatelný, jen kopr a mrkev se někam schovali. Postupem času se okurky začaly doslova ztrácet pod očima. Zelený škraloup porostla podivná bílá plíseň o mocnosti jen několika milimetrů. To se ale brzy změnilo. Jaké bylo naše překvapení, když jsme již na konci druhého ročníku shlédly naše okurky, které byly utlačovány několika centimetrovou plísní, která velice blízce připomínala nažloutlou cukrovou vatu. Z okurek již zbyla jen jejich slupka, která se jako cáry kůže vznášela v zeleném roztoku. Obsah okurek byl rozbřídlý na dně sklenice. Takovýto nápor novinek už však Taxído nevydržel a vrhnul se na okurky. Bránit mu v jeho počínání bylo marné. Naši snahu bych přirovnal k pokusu o zastavení traktoru s plným valníkem hnoje, jen obyčejnými vidlemi; nemyslím teď ale ty vidle se čtyřmi bodci, ale jen ty se třemi bodci.
Hop se tekutých okurek se šlehačkou nakonec zmocnil…
…,,FUJ TO JE SMRAD, ČUCHNI FRODO,“ konstatoval své zjištění Tom. Konstatovat ale nemusel, páč jsme to všichni cítili. Takovýhle smrad se nedal přečuchnout!
,,Truxíne, nevětráte náhodou? Neměl bys zavolat matce ať okno v tvým pokojíku nechá raději zavřené? Víš co, kdyby sis vyvětral, až se bude hnojit, tak by to nikdo nepoznal,“ posmíval se Víťa a ovšem, že my s ním.
,,Ha, ha. Moc vtipný, Lesáčku!“ a s těmito slovy strkal okurky Víťovi pod nos.
,,Truxíne! Di s tím někam! Na to se chcípá!“
,,Veverky v lese ti chcípnou, Víťo. Nebudeš mít komu drbat kožíšek,“ vesele diskutoval Tom s jeho výrazem.
,,Ty vole, ty si debil,“ odvětil Víťa, alias Lesáček a my jsme z toho měli ohromnou legraci.
To že byly okurky zpřístupněny okolní atmosféře se nemohlo nevyužít. Růst vznikajícího organismu se podnítil hnedka několika vitaminy. Vitamin C v podobě kousku mého pomeranče a šlupek od mandarinky, které patřili a byly odcizeny jedné z žaček, Žížale, která také žila svým světem, stejně jako Bubo. Dále byl Truxínem přidán igelitový pytlík, prý pro jejich technický pokrok.
Tohle nebyly samozřejmě všechny přísady a vitamíny, které naše okurky dostaly. Byly ještě otevřeny mnohokrát a při každé této slavnostní příležitosti se do nich něco přihodilo. To aby bylo na co koukat, poněvadž vše do sklenice vhozené, tajemně mizelo.
