TruXa aneb příběhy ze školních lavic - kapitola 14

Již 14. příběh v pořadí ze života studentů, napsaný studenty, ve věku 17 let.  Pro ty co příběhy komentují jako trapné, tak upozorňuji, že již nejspíš nejsou studenty. Myslím, že je si hezké zavzpomínat, jak mladé hlavy fungují jinak než ty naše dnes :)

JAK TOMÁŠ POZNÁVÁ PŘÍRODU

Byl krásný letní poprázdninový den. Při odpolední přestávce na oběd jsme se jako vždy seskupili do hloučku, abychom mohli probírat všechny ty důležité školní záhady *. Tentokrát jsme zabrali lavice hned u okna. Já si ladně hačnul na židli opěrátkem dozadu, Víťa si ladně sednul na židli opěrátkem vpřed, Jenda se rozvalil na lavici, Tomáš se dost hlasitě sesunul naproti oknu a Kuba, Kuba ten běhal někde kolem a občas cvrnknul Taxída do ucha. Slunce opravdu šajnilo a nevypadalo to, že by si svůj úmysl chtělo rozmyslet. Taky Tomík s Kubou to šajnění dost pociťovali, vzhledem k tomu, že oba byli dost splavení příčinou Kubíkového osmého cvrnknutí do ucha Truxova, hned poté, co mu Tom hrozil smrtí pokud ho cvrnkne po osmé. A dál už si to můžete domyslet; krátká honička po třídě, pár nevinných facek a také nesmělo chybět ani nesmělé šoupnutí lavice nebo lépe, hozená židle. My ostatní, co jsme se pro dnešek těchto radovánek nezúčastnili, jsme se ale také dosti splavili. Smích je někdy opravdu namáhavý. Zvlášť, když mezi těmi všemi nádechy a výdechy ještě stačíte máchat rukama sem tam a upozorňovat své přátele na určité situace, které by jim jistě bez vašeho snažení ušly. No prostě se ve třídě udělalo dost dusno, a proto jsme přistoupili na příjemný způsob ochlazení. Otevřeli jsme okna dokořán. Hop s Kubou už měli také dost, a tak se sesunuli před příjemný chladný porývek větříku. A teď pozor!

Dostáváme se k jádru věci. Příroda nejspíš také měla smysl pro humor a obdařila jednoho z lučních čmeláků velikými svaly a nebojácnou povahou se smyslem pro dobrodružství. Takto připravenému čmeláku už nic nebránilo k husarskému a vskutku hrdinskému kousku. Pohlédnout samotné funící hrůze do očí a zjistit svůj úděl na tomto širém světě. Stačilo jen vylétnout tři patra vzhůru, což bylo kolem třiceti metrů, při tom vydržet nápory silného větru, přežít ostré nálety běsnících ptáků, nedat se spálit sluncem a jisté nebezpečí hrozilo i v podobě žlutého míčku či jiného předmětu, který mohl kdykoli vylétnout z okna. A když tohle všechno Rambo čmelda dokázal překonat, pak se ještě musel trefit do správného okna a potom už se mohl konečně dozvědět svůj úděl na tomto světě. Příroda ale byla skutečně velkorysá a čmelda to opravdu dokázal. S vypětím sil a s velikým očekáváním vletěl do naší třídy…

Baby seděl rozvalen a znaven na židli před otevřeným oknem. Nálada ale nevázla. Sem tam někdo něco plácnul a sem tam se někdo něčemu i zasmál. A teď si představte, že do téhle nálady vletěl nadržený Rambo čmelák, a celý zmatený si to štrádoval přímo k Tomíkovi. Abych řekl pravdu, tak Hop z toho byl také trochu na větvi. Stalo se hned několik událostí v dalších asi třech vteřinách. Čmelák zapomněl na svou rambo postavu a posral se strachy, jelikož se před ním zmítaly dvě veliké ruce. To Tomáš všem ukazoval co vidí a chtěl nám to také sdělit . Nadechl se a vykoktal ze sebe s výrazem dítěte zbaveného lízátka(debil) **.

,,ČME…ČME…BZZZzzzzzz…“ načeš nastal obrovský výbuch smíchu, a čmelda? Ten si nejspíš řekl, že jeho úděl na tomto světě je už navždy jen BZZZzzzzzzzučet!

*pozn. aut. A téměř vždy to skončilo u holek či u Truxi.

**pozn. aut. Stejný výraz má i Vítek, když přijde o svou

rozbrušovačku.

Ze záznamníku:

Vítek Ešner říká – Jsem silnej.

Víťa je velký hovno – sděluje všem pro změnu Baby.

Vítek se ale nechce nechat dát – Truxa je pablb a já jsem silnej – Všichni jsou veselý. Alespoň podle smíchu v pozadí předpokládaje.

Jsem zkouřenej jako prase a málem jsem Sokolce vyrazil prso loktem – sdělil své dojmy kolemjdoucí spolužák, kterého však jmenovat nebudu. On by se na mě mohl Davídek zlobit.

A Tom dál pokračuje v popisování svých spolužáků – Ryba je koní hlava.