TruXa aneb příběhy ze školních lavic - kapitola 11.

Jedenáctá kapitola pojednává o tom jak nás Tom zbavil tak potřebného osvětlení. Opět podotýkám, příběhy jsou psané 17tiletým puberťákem ovlivněným  mluvou a myšlením střední školy. Někdy je to až trapně napsané, ale měnit na tom nic nechci, to by tomu ubralo na ... kouzlu?

Začneme krátkými příběhy z přestávek

,,Truxo, ty seš takovej debil!“

,,Rybo, ty seš takovej ušatec!“

Kubík se Hopa zeptal: ,,Truxo, na co bys myslel, kdybys byl moucha?“

,,Myslel bych na to, jak bych ti posral hlavu,“ odpověděl Hop.

Ze záznamníku:

A zase ten Kubík – Jo, nahrává to. Dobrý, dobrý. Máme , máme tady hmm, tó, hodinu a máme Brýchu. Škoda, že tu není Truxa. Nemám koho mlátit, dneska. Máme odpady a doufám, že nebude zkoušet – a při tomto se Kubík směje – páč jsem dostal za pět. Tomáši, jak máte rád hodinu odpadů s panem ing. Brýchou? – se mě zeptal Kubajs. Já odpověděl – No, taková oddechová hodina. Snad i proto, že se můžete trochu prospat – a ještě jsem dodal – Hu HhHu Truxa – Kubík pokračoval – A máte nějaký polštářek s sebou? – a já imitoval Tomíka. Že mě jako otravuje – Hu Hu…Tome, nech toho, Truxíne…HuHaHu – Kuba se směje – Ten Truxa, to je strašný hovado, ale – a dodá – HuHuHa…Neckář – a pak se dál ptá na názory – Vítku, jak máš rád hodinu odpadů? – Vítek ale nerozumí – Co? – Kuba se tedy ptá ještě jednou – Jak máš rád hodinu odpadů – Vítek už rozumí – No, úplně ji miluju, protože máme skvělýho pana profesora, vopravdu jo – dál se vyjadřuje opět Kubík – Ano, a Honzo, jak máš ty rád hodinu odpadů – Honza odpovídá – Zbožňuju to. Je to takovej odpad a já odpady opravdu rád, ale když vidim támhletoho odpada před náma, tak se mi z něj dělá blbě. Děkuji – Kubajs – No, do jisté míry máš pravdu, no.

A Kubík si nedá pokoj – Zuzko, Zuzko! Hele, prosím tě. Jak máš ráda hodinu odpadů. Řekni nám to – Zuzka tedy říká – No nemám ji ráda – Kubík pokračuje – A jak máš ráda pana Brýchu? – Zuzi šeptá – Nenávidím ho – a při tom se směje. Pak ještě dodává – ten je roztomilej – ale co, to opravdu netuším. Kubík se snaží imitovat našeho pana profesora – Do jisté míry, jo. Kapilární vzlínání. Je to tam – potom pokračuje – Tomáši, vidím, jak si pečlivě píšeš, čím to bude? – já odpovídám – Protože je to tak úžasně zajímavý předmět – a Kubík na to – Ano, já jsem téhož názoru. Čau.

Kubík byl ing. Brýchou vyvolán. Byla položena otázka. Samozřejmě, že Kubík vůbec netušil, na co se učitel ptal – No…já nevím, jak…jak je to široká otázka – pan Brýcha se ale nevzdává – Pro tebe je takhle úzká – a ukáže na prstech zhruba dva centimetry. Kuba však oponuje. Totiž jedna z pozorných dívek Kubíkovi napověděla, takže Kuba už ví, bohužel ale stále nic neví – No, tak, jako vy mně řeknete vývoj na zemi – Brýcha však skočí do řeči – Ale prosimtě, ale prosimtě. Já doufám, že máš poznámky. Příště si z toho zkusíme udělat nějakej průřez – Kuba drze říká – No zkusíme, no – a následuje výbuch smíchu. Měli by jste vidět ty obličeje.

JAK NÁS TOM ZBAVIL TAK POTŘEBNÉHO OSVĚTLENÍ

ZÁŘIVKA PRVNÍ

Kolem míčků se motá několik kapitol. I v tomto příběhu hraje míček důležitou roly. Míček je to konkrétně malý tenisový.

,,Jé, míček. Frodo nahraj!“ zvolal Tom; tedy přikázal a pohrozil.

,,Tak chytej.“

A míček si to už šinul k velikým ručkám Taxídovým. Ne, že by tenisový míček Tom chytal jako ostatní-normálně, to ne. On při tom musel vyskočit, vyhodit levou nohu vzad, zkroutit hlavu do nepřirozeného úhlu a obličej spitvořit do…však vy víte; do jeho výrazu. Hned jek dopadla jeho veliká noha na zašlé linoleum třídy, země se zachvěla(a o patro níže se zachvěl strop…jo, a taky ta tsunami v Asii) a Skublíček chytil míček. Dělalo mu to ohromnou radost, to se hned poznalo. Hop míček vrhal zpět a v zápětí jej zase chytal a byl moc, moc šťastný. Jeho bystrý mozek však tížil po větším dobrodružství. Vymyslel si tedy, že bude prohazovat míček mezi zářivkami třídního osvětlení.

,,Bacha letí,“ hlásil On.

KŘACHchch…

,,Ježiši, co jste to udělali,“ hlásil On.

Ale to už jsme se váleli smíchy. Jeho hod bohužel nedosáhl prostoru za zářivkou. Ihned po opuštění veliké ruky se míček zastavil o poslední zářivku ve třetí řadě a způsobil tím ještě doposud neznámou reakci. Plastikové kryty zářivky se zřítily na jednu z lavic. To nebylo zas tak až hrozné, kdyby jen v té lavici neseděla dvě děvčata. Trošku střelená děvčata, to ano. Ale přeci jen děvčata. To by samo o sobě ještě taky nebylo zas až tak hrozné, jenže ten plastikový kryt přistál jedné rovnou na hlavě. Naštěstí to nebylo zas až tak hrozné, páč se nám…ani jí nic nestalo. Ta dívka se jmenovala Zuzka a určitě mi bude mít za zlé, když ji zde jmenuji. Ona si totiž přeje být slavná a bohatá. S tou slávou jsem jí teď snad pomohl,ne? 

Tom hned samozřejmě k Zuzce přiskočil a zjišťoval jestli jí nic není, ale tohle nikoho nezajímá, a tak to přeskočíme.

,,Honem, Rybo! Pojď mi to pomoct dát nahoru?!!“ oznamoval s mírně prosebným výrazem Hop.

,,A proč já?“ odporoval Kuba, ale nakonec jsme uskutečnili globální akci pro záchranu Tomova zadku. Základem celé akce byla školní lavice. Na ní jsme postavili židli a na židli jsme postavili Taxída. Byla to zvláštní pyramida a byla vskutku výjimečná. Úplně totiž popírala fyzikální zákony. Byla totiž dole užší než nahoře.

Oprava tedy mohla začít. Ještě jsme ale zhasli. Celá osvětlovací jednotka musela být vyrobena s ruskou pečlivostí, páč dvě zářivkové trubice ještě svítily a my jsme ovšem nechtěli, aby se našemu Tomáškovi něco stalo!

,,Rybo, ty kokote,“ zanadával si ještě Skublík, vzhledem k pohybu židle na které stál. Pohyb byl prý vyvolaný třesem Kubových rukou…

První kryt byl podán……………chvilka napětí……..BUM……nedržel!

,,Podej mi ten druhej.“

Druhej kryt byl podán……………chvilka napětí…….BUM……nedržel?!

,,Já se na to vyseru!“ oznámil svůj budoucí záměr Tom a Kuba vyprsknul smíchy a pohotově dodal: ,,Diď bys to tim hovnem rozlámal.“

To už jsme se třískali smíchy i mi. A židle se chvěla a Tomík…

,,Rybo, asi pudeš do betonu. A vy mě držte kokoti! Nebo spadnu.“

Ani třetí kryt nakonec nešel nasadit, a tak jsme se po mafiánsku zbavili důkazů. Jak se říká: Když něco nemůžeš najít, podívej se za skříň*.Tohle pořekadlo nejspíš znal i školník, jelikož další rok kryt zářivky zmizel.

Když byla pyramida šetrně rozebrána, tedy až na ten nejvyšší díl, který spadl dolů , tak se ozvalo hlasité CVAK. To Víťa sepnul spínač, který rozsvěcoval prostřední řadu zářivek. Chvilku jsme se na tu naši zářivku dívali a pak jsme se tak nějak usnesli na tom, že před tím naším zásahem nesvítili obě dvě trubice, ale jen jedna a že kryt zde prostě už nebyl.

ZÁŘIVKA DRUHÁ

Jednoho dne už Skublu na malý moment míčky přestaly bavit. Našel si ušlechtilejší zábavu-žonglování s pet lahvemi. Techniku cirkusového výkonu mu demonstroval Jenda pomocí třech mandarinek. Tomáš zprvu také zkoušel žonglovat s mandarinkami, jenže mu byly hnedka odebrány. Přispěl k tomu i fakt, že mu opakovaně mandarinky padaly na zem a On v záchvatu rozzlobenosti tu poslední poslal svou nohou na druhý konec třídy, kde se s hlasitým MLASK zastavila o zeď. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než si najít nějaké alternativní pomůcky. Dvě dvoulitrové a jedna jedenapůllitrová pet lahev mu plně vyhovovaly.

Přehazoval si je vesele z jedné ruky do druhé a z druhé do první, jenže mu to stále padalo. Prostě nestíhal měnit ty lahve z jedné ruky do druhé, což je při žonglování důležitý nedostatek. A aby měl času dostatek, poslal jednu z lahví dostatečně vysoko…

KŘACHchch…

,,Doprdele“

Že neuhodnete, kdo tohle vyslovil?

Všichni jsme se opět dusili smíchy. Kubíkovi pohotové smysly samozřejmě nelenily a tak hned s plnou pusou smíchu a rudou hlavou zvolal: ,,Truxo, ty si takovej debyl.“

Načeš Truxín také pohotově reagoval: ,,No…No..a ty máš zas uši jak..jako plachťáky.“

Tohle se opravdu nedalo vydržet. Kdybych řekl, že se Víťa počural smíchy, nebyl bych daleko od pravdy(málem jsem se totiž počural já; on sedí hnedka za mnou).

A jak už to bývá u těchto náhlých nehod, tak i tato byla téměř s rychlostí neplánovaného učůrnutí, zlikvidována. Za skříň!

TŘETÍ ZÁŘIVKA?

Možná se tomu nedá uvěřit, ale třetí ročník začal a třídní osvětlení opět pocítilo Taxídovu přítomnost.

To jsme si takhle jednou, pro změnu kopali míčkem. Nebyl to míček tenisový, ani gumový či fotbalový, nýbrž míček, který byl po školácku Kubou vyrobený, a který postrádal veškeré rysy, které dělají míček míčkem. Pro lepší představu, byly to pomerančové slupky pečlivě omotané červenou lepící páskou a to vše bylo zkonstruováno při jedné z velice zajímavých hodin pana Pícla.

Teď si zkuste představit, jak si kopeme ten míček. Nejdříve jen tak zlehka. Lehce se do něj nohou ťukne a on se klikatě valí přes tu třídu, kde ho někdo lehce odkopne zpět. Pro nás, normální lidi, je to normální, že? Jenže pro určitou osobu tohle znamená mnohem víc. My, normální lidé, vidíme červený míček, ale On, určitá osoba se svým výrazem, vidí ČERVENÝ MÍČEK. My, normální lidé, vidíme jak se míček líně valí po zašlém linoleum, ale On, právě ta určitá osoba se svým výrazem, vidí v tomto pohybu mnohem víc. Je to pro něj smysl života. Kopnout si do toho míčku pro něj znamená dokonce mnohem víc než pocit, který prožíval při své první autonehodě, kterou jako šestiletý klučina způsobil pomocí své nové tříkolky s velikou číslicí jedna vpředu, když se rozhodl, že jedna z Řevničovských křižovatek bude prima hřiště na hraní. Také když utrhnul svému Teddymu hlavičku, měl podobný pocit. Věc připomínající kulatý míček a ještě k tomu v červené barvě, no to je pro něj prostě ohromná výzva. Burcuje to v něm krev po svých neandrtálských předcích. Při kopnutí do té červené nádhery prožívá vrchol blaha**. A tak se pak nesmíe divit tomu, že třetí zářivka skonala díky botě, která se Bubovi na vrcholku extáze odpojila od nohy vlivem gravitační a setrvační síly vyvinuté při promachu nohou, která rychle, ale jistě minula svůj cíl. Prostě mu vylétla noha, potom bota, a zářivka spadla…

,,Doprdele!“

A dál už to znáte. Naše genialita, skříň,…

*pozn.aut. Nebo popros Truxu, a on ti to třeba vrátí.

**pozn.aut. Stejný pocit prožívaný při sexu.