Na kole 6000 km Evropou se 4 dětmi

V posledních letech se několik rodin vydalo na dlouhou cestu po Evropě a to na zajímavém cestovním prostředku ... na kole. Zde je Příběh rodiny, která ty tisíce kilometrů zvládla se 4 malými dětmi a v Čechách se jim moc líbilo.

orientační mapa cesty

Tahle početná rodinka se rozhodla, že si vezme na půl roku volno a projede si Evropu. A aby šli příkladem svým dětem, chtěli cestovat ekologicky. Jak jinak než tím nejekologičtějším cestovním prostředkem. Není to vlak, ani Toyota Prius, je to jen kolo.
Představme si trošku tuto rodinku. Otec Fabien je učitel tělovýchovy, jeho koníčkem jsou orientační běhy, a všechny druhy sportů. Jeho krásná žena Nadege není až zas tak zapálená do sportovních aktivit, ale díky svému manželovi má sportovního ducha a v tom také vychovávají své 4 děti. Nejstarší Viktor, 11 let. Nejmladším přírůstkem do rodiny je také chlapec, a to pouze 4 letý Marin. Prý se ze začátku bál někam jet, aby ho nevzalo tornádo, ale když ho rodiče ujistili, že tornádům se budou jistě vyhýbat, svolil s bláznivou cestou. No a teď tu máme poupátka rodinky. Anaé, 8 let, a má nejoblíbenější, upovídaná Juliette, 7 let.

A jak se na takovou cestu vlastně vydat? Pro tyhle dobrodruhy to nebylo rozhodnutí ze dne na den. Připravovali se na to 2 roky. Začali s krátkými výlety, víkendovými výlety, týdenními až dvou týdenními cestami. Koneckonců, jejich nejmladšímu Marinovi byly pouhé 2 roky. Takto se fyzicky i psychicky připravili na dlouhé dobrodružství.

Pokud se ptáte, kde rodina může vzít půl rok času, tak u této rodinky je jednoduché vysvětlení. Matka byla na konci své rodičovské dovolené, otec je učitel, takže si zažádal o speciální výjimku, kde si může napracovat dny a ty si potom vybrat najednou. Nejmladší Marin ještě žádné závazky neměl. Ostatní děti dostali uvolnění ze školy s tím, že bude probíhat domácí vyučování. Proto také jedna třetina všech vezených věcí byly učebnice pro děti. Výuka probíhala každý den při cestě.

Lze cestu podniknout na obyčejných kolech? Vlastně proč ne. Rodina nejela závod a tak Nadege, Viktor a Anaé jeli na svých starých kolech. Žádná odlehčená speciální kola. Jen byla dovybavena cestovními vaky. Otec Fabien však musel řídit něco speciálnějšího. Je to speciální cestovní trojkolo, no vlastně dvojkolo  a zapřáhává se za něj ještě vozík. Kolo pořídili již použité z Německa od rodiny, která také podstoupila rodinný výlet, i když ne tak dobrodružný.

Rodinka zažila neuvěřitelnou cestu a neuvěřitelnou zkušenost. Hlavně děti z celé výpravy byly nadšeny. Je pravda, že byly i velice těžké chvíle, kdy si každý sáhl na dno svých většinou psychických sil, ale těch několik špatných zkušeností na konci cesty odvanulo se špatným počasím.

Na svou výpravu vyrazili z jara a při cestování Francií a částí Itálie měli i dobré počasí. Což v Itálii nebylo prý nejlepší, když jste museli přejet hory. Fyzicky to bylo hodně náročné. Co však přišlo potom, to prý bylo horší. Po dobu 2000 kilometrů, od hranic Itálie, přes Slovensko, Čechy až k hranicím Německa, měli často zataženo, zimu a déšť. Naší oblastí projížděli zrovna v době dešťů a povodní. Sem tam ale slunce vysvitlo a tak se těchto pár týdnů nakonec přečkalo. Zvláště prý pro malého Marina a Juliette ta zima byla někdy  vyčerpávající.

Cílem celé cesty nebylo ujet co nejvíce kilometrů, ale poznávat krajiny, potkávat lidi, podívat se po památkách a vlastně každou zemi do které vjeli se snažili poznat. Proto také denně ujeli kolem 30 až 40 km a hodně navštěvovali zajímavá místa, hrady, zámky, muzea, hlavní města, ale i národní parky, účastnili se tůr po horách, navštívili i aquapark, v každé zemi vždy ochutnali tradiční pokrmy a zajímali se o historii země, kulturu. Před příjezdem do jiné země si vždycky rodiče o té zemi s dětmi povídali a zahrnuli jí do jejich učebního plánu. O lepším poznání každé země se také postarali samotní lidé, kteří těmto cestovatelům poskytovali přístřeší.

Teď jsem nakousl to ubytování a stravování. Jídlo se řešilo lokálně, místně. Většinou to byly pickniky, někdy restaurace a často teplé jídlo u rodin, které je pozvaly domů. Ubytování hodně řešili kempováním. I kdy ne vždy mohli kempovat kde chtěli. V Německu museli striktně dodržovat kempování na vyhrazených místech. Což bylo někdy obtížné, protože cestu podnikali bez GPS, pouze s místními mapami, které si vždy v zemi koupili. Vyznačovali si potom do mapy cestu a poznámky a mapa potom sloužila jako suvenýr.  Často se ptali místních , jestli mohou přespat ve stanu u nich na zahradě a prý to většinou skončilo tak, že byli pozváni na nocleh domů. To uvítali hlavně když byla zima a pršelo. Místní lidé je také vždy seznámili s místní kuchyní a ukázali zajímavá místa v okolí. Pro všechny to tak byla příjemná zkušenost.

A jak jsem se k nim dostal já? No prostě jsem na ně narazil, zaujalo mě jejich kolo a ihned jsem si zamiloval ty děcka. Vůbec se nestyděly. Byli překvapeni že mluvím Francouzsky a tak jsem jim pověděl že mám ženu Francouzku, pozval je k nám domů, i když mám domek v rekonstrukci. Udělali jsme si hezký večer u ohníčku, opékali jsme kuře, buřty a uzeniny, také pizzu a zeleninový salát. Nakonec spoustu zmrzliny, že ani děti jí už nechtěly vidět. Moc jím chutnala Ruská zmrzlina. Děti byly nadšení z mých kachen a králíků, také z dílny, kde jsme vrtali díry do dřeva a s nejmenším Marin vyráběli malou lodičku. Byl nadšený z akušroubováku :) . S Juliette jsme potom blbli na hrazdě a houpačce a také jsme dělali pokus s kachnou, která jedla šneky a potom jsme čekali, jestli tu ulitu vykadí a šnek bude ještě živý.

Druhý den jsem také osedlal své kolo a jeli jsme do několik kilometrů vzdáleného uhelného dolu Mayrau. Celá rodina z exkurze byla nadšená. Důl Mayrau je opravdu speciální místo, které stojí za to vidět.

Odpoledne jsme se rozloučili, dokonce mě malá Juliette i objala, což mě docela překvapilo a rodinka se pomalu vydala směr Berlín.

Celá cesta trvala 6 měsíců, a podle mého ujeli přes 6000 km. Už plánuji svou cestu :)