„Jsem jenom jeden z těch, co chtěli klidně žít. Mít svou postel, židli, skříň, o nic víc a o nic míň.“ (text písně). Ano, jsem opravdu jeden z těch, co chtějí klidně žít. Nikoliv bez práce a přičinění a na úkor ostatních. Ale svým úsilím zajistit štěstí a klid svým blízkým, své rodině a svým přátelům. To je můj cíl. Ano, je pro mě nejdůležitější na světě štěstí a klid mých dvou synů a mé ženy. Jsem šťastný, jen když jsou šťastni oni. Jsem sobec?
Jestli je toto sobectví, pak jsem a chci být sobecký. Od dětství mne učili, že nemám být sobec a o vše se rozdělit s kamarády, že mám lidem pomáhat. Vždy jsem chtěl být tím hodným a poctivým, který se rozdělí a tak jsem se dělil. Má to ale být na úkor toho, co je mi nejdražší? Ne! To rozhodně nesmí. A tak budu sobcem, sám sobě navzdory!
Jsem tedy natolik sobecký, že každé den vstanu v 6 hodin a během 15 minut se s tichostí malé šedé myšky snažím svých 115 kg živé váhy omýt, učesat, obléct a nasoukat do auta. Vše tak, abych nevzbudil ani ženu a ani ty dva malé roční raubíře, své syny. Když se po cca 13 hodinách vracím zpět, tak na mne čekají šestery rozzářené oči a já vím, že jsem šťastný. Ty čtvery dětské oči říkají něco jako „Hurá táta, hrr na něj!“ A ty jedny ženské, její oči, co ony říkají, tak do toho Vám nic není.
Jsem natolik sobecký, že obětuji to čas, který mohu trávit s dětmi a ženou, své práci. Přišel jsem tak o první krůčky prvního ze svých synů. Přišel jsem o jejich první „máma“ i „táta“. Utěšuji se tím, že to dělám pro ně.
Jsem natolik sobecký, že se 13 hodin denně zabývám řešením problémů, které se mně osobně vlastně netýkají, ale je to moje práce. A dělám jí, protože vím, že za ni dostanu zaplaceno.
Jsem natolik sobecký, že trávím večery posuzováním projektů, které pak přinášejí práci mnoha lidem. Nedělám pro ně, dělám pro sebe a svou rodinu. Minulý týden jsem za pět pracovních dní viděl své syny jen dvakrát, ale dnes předkládám ke schválení projekt, který bude znamenat práci pro 300 lidí na tři roky.
Ano jsem tak strašný sobec, že pracuji a beru za to plat, který je prý tak „neobyčejný“, že si zaslouží jinou daňovou sazbu. Prý aby se měli i ostatní dobře a šťastně. Co však dělají ti ostatní pro své štěstí? Jsou také 13 hodin v práci? Starají se sami o své štěstí? Co obětují oni?
Jsem takový sobec, že raději než abych bral úplatky a rozhodl jinak, než mi velí mé znalosti a svědomí, jsem se zadlužil dokonce života, abych mohl dopřát své rodině komfort domku se zahradou. Věřím, že díky své práci a poctivosti své dluhy splatím.
Můj plat patří k těm, již se dotýkají veškeré návrhy progresivních daní. Její zavedení bude pro moji rodinu znamenat snížení životní úrovně. Jsem a budu tedy sobec i v tomto. Dokud i ti ostatní nedají maximum toho, co dát můžou, já nedám víc.
Progresivní daň považuji za diskriminaci skupiny osob vymezenou majetkem. Jako taková se dle mého názoru neslučuje s českým právem. Zcela v duchu své sobeckosti jsem uvítal prohru ČSSD.
Jsem sobec, a proto souhlasím s tím, že náklady na reformu důchodů, zdravotnictví, školství a veřejné správy mají nést všichni. Nikoliv jen úzká skupina osob, která poctivě pracuje a obětuje značnou část svého času své práci. Vinu za současný stav nenese moje generace, ale naopak generace lidí, která je nyní mezi důchodci. Přesto se v duchu svého sobectví hlásím ke svému dílu odpovědnosti, neboť je můj a patří ke mně. Na oplátku chci, ať přispějí všichni.
V duchu své sobeckosti nejsem ani příznivcem přímé demokracie. Nechci, aby o tom, kdo bude prezidentem, rozhodovali lidé, kteří věří tomu, že to co píší v novinách je vždy pravda. Chci, aby o tom rozhodovali lidé, které jsem si zvolil a dal jim tak svou důvěru. Pokud ji zklamou, za čtyři roky podtrhnu účet! Jim mohu nedat svůj hlas. Ale nedokáži ho nedat Vám. Přímá demokracie je anonymní zbabělost, schvávání se za dav lidí.
Jsem špatný já anebo ti co sobečtí nejsou a volají po tom, abych odevzdal to, co jsem si sám vydělal?
Dnes a denně narážím na články a na diskuze, že rovná daň je špatně, že sbližování DPH je podvod, že všichni kradou.
Nekradu! Nepodvádím! Přesto mám tolik, že mi to někdo závidí. Co je větší hřích? Mé sobectví anebo Vaše závist?
„Jsem jenom jeden z těch, co chtěli klidně žít,
někdy slzy někdy smích
sem tam dobro sem tam hřích.“
