Sexuálně nevychovaní rodiče

Sex. Tři písmena označující jednu z nejpodstatnějších součástí života člověk. Kdokoliv tvrdí, že pro něj sex není důležitý, je pokrytec nebo má vážný problém, protože správný (plně vyhovují jednotlivci) vztah k sexu je nezbytnou součástí vyrovnané osobnosti každého jednotlivce. Základní škola je instituce, která má děti naučit základním dovednostem a znalostem, které budou v životě potřebovat. Proč by tedy mezi ně neměl patřit sex, resp. informace a teoretické znalosti?

Mezi rodiči dětí školou povinných se zvedla vlna odporu proti Příručce pro učitele týkající se sexuální výchovy, které velmi otevřeně a bez zbytečných skrupulí, popisuje a vysvětluje dosud tabuizovaná témata. Argumentů je mnoho a nejzávažnější zní: Je to přece právo a povinnost rodičů. Sex a informace s ním spojené, sexuální výchova dětí je součástí rodičovského pouta k dětem.  Rodiče mají být v tomto bodě autoritou, ke které si děti budou chodit pro radu. Nikoliv škola. Co člověk, to osobnost a to odlišný přístup k sexu.  I děti jsou osobnostmi a pouze rodiče mají šanci zvolit dostatečně individuální přístup vhodný právě pro jejich dítě.

Všechno to je pravda a namístě bych to jako otec dvou dětí (byť školou ještě nepovinných) podepsal nebýt jedné nutné podmínky – všichni rodiče by museli být sexuálně dobře vychovaní a otevření k diskuzi o sexu se svými dětmi. Sexuálně „vychovaný rodič“ je pro mne ten, který otevřeně a včas svým dětem vysvětlí vše co je přiměřené jejich věku a dítě může potřebovat. A teď si šáhněme každý z nás do svědomí – víte jistě, zda se Vaše dítě dozvědělo co je klitoris a k čemu je dobrý právě od Vás? Nebo to ví z internetu, od spolužáků či kamarádů anebo to dlouze musel objevovat praxí?

Pravda je taková, že jsme spíše sexuálně nevychovaní rodiče. Většina současných rodičů školáků prožila dětství a pubertu v osmdesátých letech, kdy byl sex doslova tabuizován a příliš se o něm „ve slušné“ společnosti nemluvilo a na školách se omezila sexuální výchova na jednu přednášku v osmé třídě. Jedním z vrcholů sexuální vzdělávání pak byla v sedmé třídě učebnice přírodopisu s ilustracemi řezu pohlavními orgány muže a ženy.  Erotickým vrcholem pak byla učebnice zeměpisu pro osmé třídy s černobílou fotografií mladé africké dívky s odhalenými prsy. Sexuální výchovu na škole tedy současní rodiče neznají a byli plně odkázáni na pomoc svých rodičů a ta nebyla vždy postačující.

Co hůře – lze rozdělit sexuálně nevychované rodiče do několika kategorií:

1)      Rodiče, kteří se snaží a chtějí své děti sexuálně vzdělávat, a budou nyní experimentovat, jaký přístup je nejvhodnější, jakou informaci kdy sdělit. Pokud měli to štěstí, že i jejich rodiče byly podobného ražení, vědí jak jim co bylo říkáno a jak na to reagovali. Téměř se tedy jedná o sexuální vychovance J

2)      Rodiče, kteří se snaží a chtějí své děti sexuálně vzdělávat, ale neměli to štěstí na své vlastní rodiče, kteří v souladu s dobou o sexu mlčeli. Je čeká nelehký úkol najít si cestu, jak dětem sdělovat a vysvětlovat ty neintimnější a zároveň nejdůležitější záležitosti v životě.

3)      Rodiče, u kterých se výchova ve filosofii sex=tabu zůstala tak silně, že ani oni nebudou se svými dětmi o sexu mluvit

4)      Rodiče, kteří dokonce považují otevřené hovoření o sexu za nemravné a odsuzují to. Jsou to lidé, kteří, když přistihnou svého syna či dceru při onanii, tak mu namluví, že pokud v tom bude pokračovat, tak umře. Kteří ve jménu víry či jiného přesvědčení prohlásí, že homosexuálové jsou nemocní či dokonce ďáblem posedlí. Zní to divně, ale i takový rodiče byli a jsou a obávám se, že i budou.

5)      Kategorie poslední a nejhorší – rodiče, kteří své děti zneužívají a dětem namlouvají, že je to v pořádku, nebo naopak že nesmí nikomu nic říct, rodiče, kteří své děti přesvědčí k prostituci, je to kategorie ve které prostě dochází slova.

Pravdou je, že i já cítím a ctím právo rodičů vychovávat své děti v této oblasti dle vlastního uvážení a vytvořit tím tak další silnou vazbu mezi nimi a jejich dětmi. Ale s vědomím kategorií 3 až 5 výše uvedených jsem přesvědčen, že i škola jako nezávislý a nestranný subjekt zde musí hrát svou roli.

Jenže jakou? Má snad škola zcela převzít úlohu vychovatele a učitele i v oblasti sexu? Všichni se vše o sexu naučíme stejně? Ne. To se nesmí stát.

Začal bych onou příručkou. Je nutné se uvědomit, že to není učebnice pro děti ale text určený pro učitele. Myslím, že by nyní tuto příručku měli dostat do ruky odborníci z řad dětských psychologů a pedagogických expertů a děti školního věku a vytvořit z toho tři učenice:

1)      Učebnici pro učitele jak informace uvedené v příručce učit

2)      Učebnici pro děti (jednu či více, pro různý věk)

3)      A učebnici si jakýsi manuál pro rodiče

Jsem přesvědčen, že sexuální výchova dětí je proces, na kterém se musí podílet primárně rodiče a škola, učitelé musí rodiče doplňovat a popřípadě umět řešit případy, kdy rodiče selhávají.

Rodiče musí vědět, co se kdy ve škole bude v sexuální výchově probírat a jak se to bude probírat. Budou mít tak možnost, pokud o ní budou stát, děti s danou oblastí seznámit v předstihu po svém. Pokud pak dítě bude chtít s učitelem diskutovat, bude to jen dobře, a stejně tak, pokud dítě přijde ze školy po hodině sexuální výchovy a bude se ptát na rozdíly či odlišnosti, bude to jen dobře, protože o tématu přemýšlí. Nejdůležitější však bude, že se děti zapojí do systematické a soustavné sexuální výchovy a to vždy na shodné úrovni.

To nejhorší totiž, co se může stát, je neznalost. Kolektiv dětí je jedna z nejsurovějších skupin na světě, která neznalost neodpouští a trestá pohrdáním. Ve snaze potom svůj handicap dohnat, může dítě velmi snadno a rychle získat frustraci či depresi nebo získat velmi špatné sexuální zkušenosti. Nedávnou jsem totiž slyšel příběh o dvanáctileté dívce, která přiznala před svými spolužáky, že neví co je to orální sex. Dopadlo to tak, že aby tuto svojí neznalost před svými kamarády a kamarádkami odčinila a získala v jejich očích respekt, postupně orálně uspokojila několik chlapců a to v přítomnosti ostatních. Můžeme si jen domyslet, co to udělalo s psychikou a osobností té dívky.

Takovýchto příběhů (a mnohdy ještě horších) mohou odborníci z řad dětských psychologů vyprávět spousty. Všechny mají společný základ, společnou příčinu – neznalost a neinformovanost dětí.

Sexuální výchova dítěte by dle mého názoru totiž měla začít v okamžiku, kdy dvouleté či tříleté škvrně přijde ráno za rodiči do postele (což všichni znáte) a zeptá se Vás, proč spinkáte nazí, zatímco ono má pyžamko. Budete lhát anebo mu řeknete pravdu?