Bylo, nebylo, jednoho dne se sešlo všech dvanáct kmotříků na svém oblíbeném žlutém místě u nejmenované řeky uprostřed nejmenovaného města. Zapálili slavností oheň, picli čuníka, otevřeli lahvinky s dobrým vínem, narazili sudy píva a začali hodovat. Když zahnali mučivý hlad a žízeň, svolal je nejvyšší kmotřík kolem ohně a zahájil poradu:
„ Tož mládenci, měli bychom udělat něco s tím kupčením oveček a beranů se žlutým kulatým, že?“ nadhodil ožehavé téma. „ Oni už nám berou i ti, co brát nemají. Nám tak utíká spousty žlutého kulatého, které my co? Které my chceme!“ hřímal mocným hlasem, až se země chvěla a voda v řece čeřila tím, jak ryby i jiná vodní zvířena prchali proti proudu.
„Ale šéfe, co když se to ale obrátí i proti nám?“ zeptal se jeden z mladších kmotříků.
Nejvyšší kmotr se na něj zle podíval „ Nevyrušuj mladej a nech mě domluvit, jo?!“
„Navrhuji Vám, moji milý kmotříčci, abychom trochu provětrali zatuchlé louky a lány, kde paseme naše stádečka beránků a oveček. Je nutné, aby beránci poslouchali jenom nás, a aby vodili ovce na porážku jenom k nám.“ pokračoval ve svém plamenném projevu, neb mu samým posvátným zanícením chytly vousy. „Obětujeme několik starých beranů, stejně jsou už profláknutý a ovce za nimi nejdou, a stvoříme ještě jedno nové stádo, plné čisťounkých bílých oveček. Ty budou krásné, mladé a žádoucí. Když k nim pak dáme jednoho berana, kterej bude vědět co a jak, tak to máme tutáč ne?“
„Ale šéfe“ nedal si pokoj onen mladej kmotřík, „já pořád nechápu, k čemu nám to jako je?“
„A ty jsi kterej? Že máš tak blbý dotazy…“ poněkud podrážděně reagoval nejvyšší kmotřík, neboť ho zjevně rozčilovala skutečnost, že ne všichni kmotříci chápou velkolepost a genialitu jeho záměru.
„To je přeci prosté - to nové stádečko bude tak čisté a bude nahlas bečet jedním hlasem i jednohlasně, že už nechce staré berany, které je vodí svá stáda k nám, ale že chce nové mladé berany, kteří budou bojovat proti těm starým beranům a nám, kmotříkům. A tak všechny nespokojené ovce, které nechtějí být v těch špinavých stádech pod těmi starými berany, se přidají k tomuto novému stádu. No a mi tohle stádo necháme, aby šlo naoko proti nám, ale vlastně s námi. Jakmile najdou někoho, kdo bere a nedává nám žluté kulaté, tak šup s ním na pranýř.“
Na chvíli se odmlčel, aby se posilnil mocným douškem piva a objetím děvy sotva osmnáctileté, čisté jak padlý sníh, když z jara taje.
„Předhodíme jim pár těch starých beranů a bude to vypadat děsně opravdově. Necháme je, aby pro naše pastviny stvořila nová pravidla proti všem, kdo kupčí, ale budeme je hlídat, aby je použili pouze proti těm, kdo nekupčí pro nás. Ba co víc! My jim ty pravidla co? My jim je vymyslíme.“
Jak řekl, tak kmotříci moudře učinili. Vzniklo nové čisté stádečko s beranem, co ví jak na to. A nespokojené ovečky se jedna po druhé přidávali k tomuto čistému stádu. Když pak ovce volili své nové berany, kmotříčci podřízli pár nejšpinavějších beranů a vzali i pár velký tlustých sviněk, prý na jitrnice. Všechny ovce jásaly a vzhlížely s nadějí k dalším dnům, těšíce se na čisté pastviny a žírné lány plné zelené travičky.
Přeživší berani, řádně vystrašení tím co se dělo, i beran nový, kterej věděl jak na to, se potají sešli s nejvyšším kmotříkem, který jim domluvil, aby berani nalevo, po té co se zbaví pár starých sviněk, byly chvilku zticha neb už si nacpali břich dosyta a ti napravo pak budou hezky spolupracovat a společně i s těmi nalevo vodit své ovečky ke kmotříkům na porážku. A beran, kterej ví jak na to, bude s těmi napravo a zároveň i s těmi nalevo, tak aby vypadal co nejčistěji.
Berani, když se pak sešli na svém shromáždění, poslechli příkazů nejvyššího kmotříka a obdařeni mocí něco stvořit, stvořili agenta provokatéra.
Agent provokatér, říkejme mu trochu lidštěji třeba Bonzáček, byl taková malá nenápadná sviňka, tvářící se jako ovce. Hned po svém stvoření se měl malej Bonzáček čile k světu a vyrazil za tím nejznámějším beranem.
„Zdar beran“ zahlaholil Bonzáček, „potřeboval bych trochu píchnout a támhleten kus pastvin mi přiklepnout jako pro moje osobní využití. Dám to za to pět žlutej kulatých rovnou sem na stůl“
Ale beran se tvářil, že nevidí a neslyší a jen na půl tlamy zabečel: „ Velmi se omlouvám, pane, ale jistě se jedná o omyl nebo jste si mne s někým spletl.“ Když viděl výraz malého Bonzáčka, tak v duchu bečel radostí – dobře to kmotříci vymysleli. Všechny berany, kteří vodí svá stáda k nim, naučili totiž tuhle hezkou a moc užitečnou větičku.
Bonzáček zatím nelenil, a vydal se (již trochu méně nadšeně) za druhým profláknutým beranem.
„Zdar beran“ opět bodře zdravil Bonzáček, „potřeboval bych trochu píchnout a tu zakázku na ochranné oplocení pastvin proti vlkům musí vyhrát firma Vlčí smečka s.r.o., pošlu ti deset žlutejch kulatejch jako sponzorský dar “. Beran opět nahodil „poker face“ a zazněla opět přesně formulovaná věta: „ Velmi se omlouvám, pane, ale jistě se jedná o omyl nebo jste si mne s někým spletl.“ Bonzáček se zarazil, to přeci není možné. A sklesle se odploužil k dalšímu beranovi.
Po návštěvě všech významnějších profláknutých beranů propadl náš malý Bonzáček hluboké depresi ze své neschopnosti a neužitečnosti. Žádný z nich ani ťuk, všichni použili stejnou odpověď. Byla to pro něj záhada, protože všichni kolem byly přesvědčení, že právě tito berani berou žluté kulaté ve velkém. Navštívil tedy berana, co ví jak na to, toho, který s nejvíce zasadil o jeho stvoření, aby mu poradil jak dál. Moudrý beran opravdu věděl jak na to. „Musíš ke dvanácti kmotříkům.“ zněla jeho rada.
Bonzáček zajásal a vypravil se na dlouhou cestu ke dvanácti kmotříkům. Ona tedy zase tak dlouhá nebyla, bylo to hned za rohem, a kmotříci již na něj čekali, doufali totiž, že to Bonzáčkovi dojde mnohem dříve a byli tak již dlouho připraveni na jeho návštěvu.
„Co si přeješ Bonzáčku?“ ptal se hned nejvyšší kmotřík místo pozdravu.
„Dobrý večer vinšuju páni kmotříci“ zdvořile odpověděl Bonzáček, který byl pravda trochu zaražený z faktu, že byl zjevně očekáván. „Já mám takový problém. Mám nabízet starým beranům žlutý kulatý a chtít za to nějakou tu službičku, a když to vezmou, tak to prásknout na vyšší místa.“
„A v čem je tedy problém?“ optal se naoko nechápavě nejvyšší kmotřík, zatímco se dvakrát málem udusil smíchy.
„No žádný beran žluté kulaté nechce…“ mu zklesle a zklamaně vysvětlil Bonzáček.
To už kmotříci nevydrželi, kolem nechápajícího Bonzáčka se rozeřvali smíchy a plácali se samou radostí do stehen.
„Z toho si nic nedělej…“ uklidňoval Bonzáčka nejvyšší kmotřík, „to se ti stane ještě mockrát.“ Pojď se napít s námi, a já ti vše vysvětlím.
Vzal si Bonzáčka stranou, nalil mu tuplák nejlepšího píva a celý plán mu podrobně vysvětlil. Naučil ho odlišovat berany kmotříků od cizích beranů. Vysvětlil mu, že berani kmotříků jinou větu, než tu kterou už slyšel, ani neumí, protože je to osobně učil asi 14 dní v jedné vile na jihu u moře. Vysvětlil mu, že na berany, co poslouchají kmotříky prostě nemůže, a že on, nejvyšší kmotřík, je jeho stvořitel a tak by ho měl poslouchat.
Malej Bonzáček chvilku dumal o smyslu života a pak se zeptal nejvyššího kmotříka: „ Co tedy mám dělat já, když všichni berani umí tu tvojí větu? Proč jsi mne tedy stvořil?“
Nejvyšší kmotřík se v duchu tetelil blahem, protože tohle byl vrchol jeho díla: „No podívej, prostě vždy když budeš chtít navštívit nějakého berana a nabídnout mu žlutý kulatý, tak se nejdříve přijď zeptat. Já ti řeknu, zda to má smysl nebo ne, a rovnou ti i řeknu co nabídnout a co za to chtít. Tak budeš vždycky na tutovku a tvoje práce bude mít smysl.“
Jak řekl, tak se i stalo.
A tak se z malého Bonzáčka stal velký Bonzák, všemi respektovaná svině, která kdykoliv sestřelila toho, na koho jí nejvyšší kmotřík ukázal. Ovce byly spokojení, neboť ti co berou, jsou trestáni, přestali odbojně bečet a pokojně přežvykují trávu a nechají se svými berany odvést ke kmotříkům na porážku. I berani jsou spokojeni, neb jejich cílem jsou spokojené ovce. A kmotříci? Kmotříci mají více svých žlutých kulatých a chrochtají si blahem, neb se jejich dílo podařilo.
A tak spolu žijí všichni šťastně, a jestli neumřeli, nebo je nesestřelila nějaké hodně velká svině, tak žijí spokojeně do dnes.
A zazvonil zvonec a pohádky bohužel není konec.
Milý čtenáři, možná se ptáš – proč takhle pohádka? To proto, že ta pohádka zatím neskončila. To proto, že to není jenom pohádka. To proto, že nechci být ani ovcí ani beranem, ani kmotrem ba ani malým Bonzáčkem. A protože je nás takových víc, je nutné proti korupci bojovat. Je však třeba volit zbraně účinné a ne zbraně, kterou jsou už předem zbaveny hrotů, nebo ještě hůř jejich hroty jsou obráceny proti nepohodlným a čestným lidem.
