Pět mýtů o přímé demokracii

Již delší dobu se chystám napsat článek o přímé demokracii. Nástupem strany Věci Veřejné je toto téma velmi aktuální a proto si myslím, že by bylo načase sepsat všechny mýty, fikce a nepravdy, které spojení slov přímost a demokracie provází. Platón nazval demokracii „pomýleným“ státní zřízením, Aristoteles dokonce za špatnou a "zvrácenou" formu. Co je pravda a co lež?

„Demokracie (řecky δημοκρατíα, vláda lidu, původně z řeckého δημος (demos), lid a κρατειν (kratein), vládnout) je forma vlády, případně státu, ve které je zdrojem moci lid.“

Platonova kritika demokracie

Svůj pohled na demokracii vtělil Platón, který byl athénským občanem, do 8. knihy dialogu Ústava, v níž zmiňuje čtyři formy "pomýlených" státních zřízení.

výběr)
timokracie	čest
oligarchie	bohatství
demokracie	svoboda
tyranie	chtíč

Většinu textu v dialogu věnuje obhajobě pro něj nejlepšího zřízení, kterým je "aristokracie" (timokracie). Ta postupně degeneruje směrem k horším formám vlády. Každé takové formě pak Platón přiřazuje odpovídající typ člověka (lidských vlastností) a ukazuje mechanizmus, jakým se horší zřízení vyvíjí z předchozího lepšího

Podle Platóna se demokracie rodí, poté co zdegenerovala oligarchie, tedy vláda malé skupiny bohatých. Všechny systémy si nesou imanentně v sobě prvky svého konce. Principem oligarchie je toužení po bohatství, které společnost rozděluje na úzkou skupinu bohatých a velký zbytek nemajetných. Nevýhodou bohatství je to, že oslabuje statečnost těch, kteří jím disponují a tak není složité, aby se velká část chudých (např. s pomocí demokratů z jiné obce) chopila moci a bohaté svrhla. Nově vzniklé zřízení pak stojí na principu absloutní rovnosti všech členů obce. Platón demokracii přiřazuje hlavní charakteristiku, kterou je neomezená svoboda - „uspořádat život tak, jak se komu líbí.“  Tato vlastnost je pak určující v chování jedinců. Člověk žijící v oligarchii byl střídmý a svou vášnivost asketicky usměrňoval ve prospěch jediného cíle, totiž shromažďování bohatství. Naopak občan žijící v demokracii směřuje své konání k dennímu potěšení, nechce uspokojování svých potřeb odkládat za žádnou cenu, ať by to bylo poznání, čest nebo bohatství. Ale tento princip svobody také přinese demokratickému zřízení konec. Ve společnosti totiž dochází k oslabení autority a vzrůstu anarchistických tendencí. Respekt a autorita se hroutí nejen v poltické sféře, ale také v rodině, výchově, v oblasti mezilidských vztahů a dokonce i v poměru lidí ke zvířatům. Demokracie zaniká a rodí se nová forma zřízení - tyranie.

Největší slabinou demokracie je to, že hlavní slovo a moc získává skupina demagogů – trubců. Ti totiž prezentují vůdčí elitu každé demokracie:

„		“
PlatónÚstava.

Vyjma trubců jsou v demokracii zastoupeny další dvě skupiny lidí, které jsou trubci vtahovány do sporu. Jedná se bohaté, kteří jsou vykořisťováni trubci. Avšak, aby trubci dosáhli svých toužených cílů, musí nejdříve na svou stranu přitáhnout hlas lidu.

Bohatí se začínají bát a instinktivně bránit, což způsobuje v lidu pocit ohrožení. Takže ten si zvolí ze svých dosavadních vůdců vyvoleného ochránce, který na sebe v pravý čas připoutá veškerou moc. Demokratický řád se tak vnitřní logikou změní v tyranii, dle antických myslitelů, v nejhorší formu vlády.

Aristotelovo pojetí demokracie

Aristotelés ve své klasifikaci státních zřízení považuje demokracii za špatnou a "zvrácenou" formu. On jí přímo nazývá "politeia", což může vyvolat špatné pochopení, protože "politeia" se v řečtině obvykle používá pro označení ústavy nebo státního zřízení. Naopak "politeia" jako prospěšná a zdravá forma státního zřízení by měla být vládou množství v zájmu obecného blaha tvořena mnohými občany, kteří smí nosit zbraň, čemuž odpovídají jejich vojenské ctnosti. Demokracii naopak definuje jako vládu množství ve prospěch chudých.

Z této klasifikace vyplývá, že Aristotelés zúžil pojem lidu v demokratických zřízeních na většinu chudých, která nedisponuje všemi právy ani prosazením svých zájmů. To je důvodem, uvažuje Aristotelés jako Platón, proč demokracie nemůže být stabilním systémem, pokud v ní existují takové rozdíly mezi bohatými a chudými. Demagogové rádi zneužijí své moci nad chudými a namíří jejich hněv proti bohatým, kteří jsou přinuceni se bránit, což ve výsledku vede ke zhroucení demokracie. Nejzávadnějším faktorem tohoto zřízení není ani tak nestabilita, jako spíše skutečnost, že demokracii a vládnoucí většině chudých v ní nejde o obecné blaho, což je důležitá charakteristika všech zdravých forem zřízení. Opakem demokracie je v tomto duchu oligarchie, tedy vláda malé skupiny bohatých na úkor chudých, která je dalším typem zvráceného ústavního zřízení.

Aristotelés se opět shoduje s Platónem, když za hlavní princip demokracie považuje svobodu. Ta je charakterizována dvěma principy:

1. každý jedinec střídavě vládne a je ovládán.
2. každý žije jak chce.  

První bod ukazuje jednu z konstant demokracií, tedy že každý se může podílet na obsazování řídících postů v obci.

Další důležitou charakteristikou je pojetí spravedlnosti. Ta je v demokratickém zřízení aritmetická, protože při rozdělování statků náleží každému členu obce stejná část. Další shodu Aristotéla a Platóna nacházíme v pohledu na nepřirozenou nerovnost v charakteru a vědění, které se liší u všech jedinců.

Vlastnosti demokracie

Aristotelés definoval základní vlastnosti demokracie:

1. Ve většině politických rozhodnutí má svrchovanou pravomoc lidové shromáždění, nikoli úřady.
2. Soudní tribunály jsou sestaveny z členů obce či jejich zástupců.
3. Všichni občané volí úředníky, kterými se mohou stát všichni občané.
4. Všichni vládnou střídavě nad druhými.
5. Většinu úřadů smí občan obsadit jen v jediném volebním období.
6. Volební období netrvají dlouho.
7. Adepti do všech veřejných úřadů jsou nominováni losem. Výjimku tvoří úřady, kde je vyžadována odbornost.
8. Pro výkon funkce v úřadu nesmí existovat majetkový cenzus nebo jen velmi mírný.
9. Členství v jednotlivých úřadech, v lidovém shromáždění či soudu má být honorováno platem.^[9]

Z toho vyplývá, že politická moc je v rukou lidu (1., 2., 3.), dále je realizován ideál aritmetické rovnosti, tím že žádný jedinec obce nemá schopnost koncentrovat větší moc na delší dobu (4., 5., 6.), komparativní výhoda v odbornosti je minimalizována na nejmenší míru (7.) a je znemožněno uchopení moci bohatými (8., 9.).

Nejslabší místo vidí Aristotelés, jako mnoho dalších myslitelů, v možnosti manipulace většiny lidu ze strany demagogů, jejichž stádní chování může vést k poškození menšiny bohatých.

Typy demokracie

Aristotelés popisuje čtyři typy demokracie:

• Nejlepší formou je ta, v níž se lid skládá z rolníků a občanů střední vrstvy (středně majetných), přičemž by výkon v úřadu měl být podmíněn malým majetkovým censem. V tomto modelu demokracie je lid zaneprázdněn prací na uživení sebe sama a nemá na politikaření. Shromáždění lidového sněmu jsou řídká a ve společnosti je zachována vláda práva.
• Druhým typem demokracie je ten, v nichž lid je složen z občanů dobrého původu.
• Třetí typ je založen na společnosti, v níž žijí všichni svobodně (není zjevné, zda měl na mysli i cizince a děti bývalých otroků).

Ve druhém a třetím typu demokracie také vládne zákon.

• Čtvrtý typ je definován tak, že demokratickou společnost také tvoří všichni svobodní (jako u 3. typu), ale tito se bez výjimky podílejí na politickém životě obce. Jedná se o extrémní typ demokracie, v němž neexistuje vláda zákona, ale vláda lidové většiny, což odporuje ústavnosti.^[

Obecně lze říci, že demokracie bude ctnostná, pokud se lid zajímá o svou práci a nehledí na intriky a pletichaření proti bohatým.

Aristotelés rozvinul politickou teorii, v níž popisuje nauku o podmínkách stability ústavních zřízení včetně demokracie, která je obsažena v 5. a 6. knize Politiky. Zde zmiňuje ideu, že jakákoliv jednostranná vláda má vždy usilovat o to, aby zabránila znevýhodňování menšin. V případě demokratického zřízení, tak má vyjma majetkové nerovnosti platit rovnost, nebo dokonce i zvýhodňování bohatých. Velmi důležité je i zajistit a podporovat co nejsilnější střední třídu v obce, která má blahodárný vliv na stabilitu státních zřízení. Konflikt vždy hrozí z rozdílného postavení chudých a bohatých. De facto platí, že středně majetní nezávidí bohatým a zároveň nejsou jako oni arogantní a tedy tvoří nejlepší základ pro stabilní režim (i ten demokratický).

Úžasné.  Jak staré a pořád aktuální. Už Platón a Aristoteles znali slabiny demokracie. Proč tedy chceme opakovat chyby a vydávat se cestou, o které už více jak 2000 let víme, že vede špatným směrem?

Zpět k mýtům, které nyní v roce 2010 opět provází „přímou demokracii“.

Mýtus první – Logický paradox

Samotné spojení slov přímá demokracie obsahuje hned několik logických paradoxů. Demokracie je forma řízení státu. Řízení, jako proces, vyžaduje dvě základní role, toho kdo řídí, a toho kdo je řízen. Kdo je ale v přímé demokracii řízen a kdo řídí? Je vůbec možné, aby se lidé sami sebe řídili? Je to efektivní?

Opačně, i když lid prostřednictvím nějaké formy přímé demokracie rozhodne, vždy bude potřeba exekutivní aparát, které rozhodnutí zrealizuje. Podobný aparát také musí navrhnout příslušná rozhodnutí (jejich varianty). Lid sám o sobě totiž nevytvoří žádný návrh řešení. Pokud tedy zastupitelé jak připraví návrh, tak ho budou realizovat, je přímá demokracie pouze jakýmsi "posvěcením", které snímá ze zastupitelů odpovědnost za jejich vize a návrhy.

Není možné řídit něco přímo. Dělníci v továrně nemohou řídit přímo továrnu. Pod toto tvrzení by se asi podepsal každý. Nemohou rozhodovat o strategii, o výrobním programu. Od toho je řídící struktura každého podniku. Dělníci se sice na ní mohou podílet, ale nemohou jí nahradit.

Je tedy zřejmé, že bez ohledu na množství a sílu prvků přímé demokracie v systému, vždy bude existovat potřeba zástupců lidu, kteří budou lid řídit.

Závěr první: Absolutní forma přímé demokracie je definičně nemožná, resp. jedná se o anarchii. Demokracie je vždy nepřímá.

Mýtus druhý – Kolektivní rozum

Obhajoba přímé demokracie je založena mimo jiné na principu existence „kolektivního rozumu“ a dogmatu, že tento kolektivní rozum je vždy lépe schopen posoudit, co je pro stát vhodnější.

To je ovšem zásadní omyl, hned z několika důvodů. Je totiž samozřejmé, že v každé populaci existují lidé chytří i hloupí, zkušení i nezkušení. Populace jako celek pak dosahuje vždy pouze průměrných hodnot. Pokud vůbec něco jako „kolektivní rozum“ existuje, pak se jedná vždy o rozum průměrný, který je řízen průměrnými zkušenostmi. Skutečně nelze očekávat, že mezi osmi miliony voličů v ČR budou pouze nadprůměrně inteligentní lidé s bohatými zkušenostmi.

Zároveň kolektivní rozum, založený na průměrné inteligenci populace, nebude nikdo schopen rozpoznat nové myšlenky a směry. Tuto schopnost mají pouze lidé s nadprůměrnou inteligencí a lidé s vizí. Žádný velký objev či čin nebyl vykonán formou přímé demokracie. Kde by byl Kolumbus, kdyby se uprostřed Atlantiku zeptal svých námořníků, zda plout dále či nikoliv? Kdy by byl Darwin, kdyby se po zveřejnění své teorie evoluce spolehl na hlas lidu a odvolal ji. Kde by byl Einstein? Jeho teorii relativity chápe jen zlomek populace celého světa. Kde by byl, kdyby se ptal lidí, jestli jde správnou cestou?

Opak je tedy pravdou – názor jednotlivce nejen že musí být respektován, on je hodnotnější než názor davu. Má totiž váhu rozumu toho daného člověka, jeho znalostí a zkušeností, a on je za něj osobně odpovědný. Kdo je však odpovědný za názor davu lidí. Kolektivní vinu neuznáváme. Proč kolektivní rozum ano?

Závěr druhý: Kolektivní rozum bude s velkou pravděpodobností hloupější než rozum jednotlivého člověka, který má schopnost řídit a spravovat věci veřejné. Kolektivní rozum má vždy inteligenci odpovídající průměru populace. Inteligence člověka, který má schopnost oslovit lidi, bude a je ve většině případů vyšší. Dav lidí vždy podpoří pouze jednoduchá řešení, která jsou srozumitelná.

Mýtus třetí - Neúplatnost

Dalším dogmatem, o který se opírají zastánci přímé demokracie, je neúplatnost rozhodovatele – lidu. Lze uplatit jednoho člověk, lze uplatit deset lidí, ale nelze uplatit milióny lidí.

Omyl, fikce, mýtus. Naopak – uplatit a ovlivnit lid je snadné. Mnohdy ještě snadnější, než uplatit jednotlivce, protože lid nemá trestně právní odpovědnost, jednotlivec však ano.

Již staří Římané, jedni z nositelů demokracie ve starém světě, znali a uplatňovali politiku – "Chléb a Hry". Není to nic jiného, než forma uplácení. Spokojený volič s plným žaludkem se nezajímá o věci veřejné. Dokud měl prostý lid v Římě co jist a dostatek zábavy, manipulovala vládnoucí vrstva jeho hlasy prostřednictvím organizovaných skupin agitátorů.

Stejně tak i komunisté věděli, že lidé potřebují „Chléb a Hry!“. Proto ve velkém dotovali výrobu laciných potravin. (Např. Aby rohlík mohl stát v obchodě 10 haléřů, dotoval stát jeho výrobu dalšími 30 haléři). Stejně tak komunisté věděli, že se musí postarat o zábavu – proto masivní podpora českého filmu, televize, rozhlasu. To vše na úkor školství, zdravotnictví, infrastruktury. Dodnes se najdou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že komunisté byli geniálními ekonomy, vždyť rohlík stál 10 haléřů a pivo 2,50 Kč.

I dnes se veřejné mínění manipuluje. Sice již nestačí pouze „Chléb a Hry!“, byť se stále využívá jako jedna z cest. Mnohem více se pracuje s jinými emocemi – strach a závist. A k ovlivňování lidí se využívají media.

Volby vyhrávají nikoliv nejlepší, ale ti, kdo utratí nejvíce prostředků v médiích – nikoliv jen za kampaň, která je jen viditelné pozlátko, ale za PR články a rozhovory a zejméne "objektivní" zpravodajství. Kdo je vidět, má moc. Kdo není vidět, neexistuje. Toho jsou si média a tzv. vlivové agentury velmi dobře vědomy a tak inkasují horentní sumy za to, že umožňují být viděn. Nikoliv my, ale media rozhodují, o kom budeme vědět a o kom ne. Chcete příklad? Právě stran Věci Veřejné je toho příkladem. Dokud v její čele nestál Radek John, tak o ni nebylo mnoho slyšet a znala jí jen malá část, převážně pražských voličů. Nástupem Radka Johna, mediální hvězdy, která s velkým halasem opustila TV Nova a oznámila vstup do politiky, se o této straně začalo mluvit, psát a díky tomu začala zajímat lidi.

Z těch co nakonec v mediích vidět jsou, pak vybíráme na základě strachu a závisti. Je obecně prokázáno, že strana, která u voličů vzbudí strach z nějaké konkrétní hrozby a zároveň nabídne řešení, uspěje ve volbách. Příklad: Rok 2008 a ČSSD a její strašák v podobě poplatků – lidé se báli, že nebude dostupné zdravotnictví a volili tuto stranu, která jim slíbila dostupnost zdravotního systému a zrušení poplatků. Další příklad – letošní volby. Strašák poplatků již nefungoval, ale vyhrál strašák zadlužování. O fenomén závisti jsou pak velmi často opírány návrhy zaměřené proti majetným lidem. Obecně populismus pracuje právě s mottem „Chléb a Hry!“ a dále lidskou závistí.  Typickým příkladem ´úplatku lidu byl pak slib 13. Důchodu. Jak jinak lze totiž nazvat jednorázovou a zcela nesystémovou platbu, která je slíbena, když dostanu Váš hlas a vyhraji volby?

Závěr třetí: Neúplatnost je asi největší fikcí spojenou s přímou demokracií. Pravda je bohužel přesně opačná. Dav lidí lze manipulovat prostřednictví slibů a strašáků. I dnes platí pravidlo „ Chléb a Hry!“, které je rozšířeno o důslednou práci se strachem a závistí. To vše za podpory médií, která nám vybírají, o kom máme vědět a o kom ne.

Mýtus čtvrtý – přímá demokracie a proreformní vláda

Současná koalice se shoduje na posílení prvků přímé demokracie a zároveň se označuje za proreformní vládu. Hezké, ale nelogické a nemožné. Reformy a změny jsou totiž vždy nepopulární. Lidé mají vždy přirozený strach z takovýchto změn, a pokud mají možnost, tak se jim vyhnou. Náš stát čeká řada důležitých reforem. Tyto reformy budou velmi obsáhlé a hluboko zasahovat do všech systémů řízení státu. Budou tvořit v budoucnu jeden celek, který bude uvnitř obsahovat velké množství vazeb a korelací. Tento systém je nutný realizovat bez závislosti na popularitě u voličů. Nutné reformyy veřejných financí nelze realizovat  prostřednictvím přímé demokracie.

Je tedy nelogické, že právě v tento okamžik, kdy chceme po našich politicích vytvoření nového systému důchodového pojištění, zdravotnictví, školství, veřejné správy, říkáme, že o správnosti každé reformy budeme rozhodovat sami, bez znalostí fungování systému. Nebo je snad každý občan této zemně odborníkem na školství, zdravotnictví anebo důchodovou politiku? Dle mého názoru nikoliv. Naopak, všichni budeme ovlivněni vlastním strachem z neznámého a budeme přirozeně rezistentní. Zároveň nemáme ani informace potřebné pro kvalitní rozhodování. Opět budeme závislí na médiích.

Závěr čtvrtý: Přímá demokracie vždy přirozeně uchovává současný stav a brání změnám. Bere možnost pružného a rychlého rozhodování, které je navíc omezeno mírou informací, které mají lidé k dispozici.

Mýtus pátý – Argumentace volby jsou také forma přímé demokracie

Ano, jsou. Nemá smyslu tvrdit, že volby nejsou formou přímé demokracie. Pokud je demokracie formou vlády, kde zdrojem moci je lid, tak z definice demokracie musí dojít k tomu, že lid svou moc nějakým způsobem deleguje. Vše co je výše uvedeno pak platí i při volbách. Proč se tedy domnívám, že skupina osob, vybraná přímou demokracií bude rozhodovat lépe a efektivněji, než voliči, kteří je vybrali, prostřednictvím prvků přímé demokracie (referenda, přímá volba prezidenta, primátorů atd.)?

Právě pro ty čtyři předchozí mýty. Byť zvolení zastupitelů provázelo, provází a bude provázet, spousty nečestných praktik, uplacení voličů, ovlivňování prostřednictvím medií a vybírat je bude kolektivní rozum, který je pouze průměrný a má rád pouze průměrná a jednoduchá řešení, tak pořád tvoří to nejméně špatné řešení. Demokracie totiž není nejlepším vládním zřízením. Je pouze „nejméně špatným“ (W.Churchill).

Právě proto, že volby samy o sobě jsou vlastně ohromnou loterií, je nutné se vyhnout jejímu častému opakování. Od okamžiku, kdy si zvolíme své zastupitele, měli bychom napnout své úsilí pouze a jenom k jejich kontrole. Nikoliv dále řídit jejich práci. Oni mají za nás rozhodovat. Mají věnovat veškerý svůj čas rozhodování o věcech veřejných, hledat správná řešení, shromažďovat informace, analyzovat je a obhajovat své názory. Proto jsou voleni a to je jejich práce.

Jsem přesvědčen, že volení zástupci jako skupina jsou v svém průměru inteligentnější než průměr naší populace. Na rozdíl od davu lidí, můžu každého jednoho z nich hnát k odpovědnosti. Nikoliv trestní (zde jsou možnosti omezené imunitou), ale minimálně politické odpovědnosti. Jediný oprávněný požadavek proniknutí přímé demokracie do našeho systému je tak možnost odvolat politika.

Obecně by měl být maximálně posílen vztah politik (zastupitel) a jeho volič. To je skutečný problém naší politické kultury – chybějící komunikační platforma mezi voliči a politiky v průběhu volebního období.

Závěr pátý: Volby jsou projevem přímé demokracie a právě pro předchozí čtyři mýty by měli zůstat jediným. Zastupitelství je delegování moci z lidu na volné zástupce. Je to naplnění demokracie. Zapojení lidu do rozhodování o věcech veřejných je pak spíše příklon k tyranii, neboť lid má přirozený sklon si nalézt vůdce, která se stává tyranem. Snaha o zapojení lidu do rozhodování je tak spíše destabilizací sytému, než jeho zefektivněním.

Na počátky jsou poměrně obsáhlé texty o demokracii dle Platóna a Aristotela, dvou starořeckých filosofů. Oba se shodují v tom, že demokracie není nejlepší formou řízení společnosti. Oba navrhují opřít řízení společnosti o lidi s majetkem, kteří mají smysl pro odpovědnost. Nelze než s nimi souhlasit. Přesto se ale nedomnívám, že by moderní člověk měl být bezprávný jen proto, že nemá majetek. je potřeba nalézt tedy vhodný kompromis.

Věřím, že jediná cesta pro stabilní demokratický systém je nepřímá, zastupitelská demokracie. Pro zvýšení stability toho systému je však nutné posílit odpovědnost voličů a posílit vztah mezi zastupitelem a jeho voliči zvýšením kontroly voličů nad prací zastupitele.

Vzhledem k doporučením Aristotela a Platona bych považoval za vhodné upravit v současné době platnou rovnost hlasů při volbách, tak aby zohledňoval výši daní odvedených voličem za minulé volební období. Myslím, že by se tím posílila odpovědnost voličů za výsledek voleb. Zároveň považuju za správné, aby ti, kdo na chod státu příspívají větším dílem, měli i větší váhu při výběru zastupitelů. Velmi by se tím i omezila možnost uplácení voličů sliby dodatečných důchodů a dávek a zároveň posílila šance na vytvoření stabilní společnosti, která nebude podléhat turbulencím pravolevým.

Jsem si vědom troufalosti tohoto návrhu, který by snížil hlasovací sílu důchodcům, nezaměstnaným, maminkám na mateřské dovolené, všem dlouhodobě nemocným atd. Proto rozhodně nechci, aby byl tento návrh vykládán jako odepření volebního práva těmto skupinám. Nikdy bych nepovažoval za správný model, který by měl přímou úměru mezi výši zaplacených daní a váhou hlasu a který by tak zcela degradoval hlasy těchto lidí bez příjmů. Moje představa byla spíše skupinového systému hlasů. Lidé, kteří nepřispívají do státního systému, tvoří skupinu s váhu hlasu jedna. Lidé, kteří přispívají do státního rozpočtu až do úrovně průměrného platu, tvoří skupinu s váhou hlasu dva. A lidé, kteří přispívají více, než odpovídá průměrnému platu, tvoří skupinu s váhou tři. Je to jeden zmožných, nikoliv jediný, způsob, jak promítnou výši zaplacených daní do volebního práva.

Rád bych zahájil veřejnou diskuzi nad úpravou volebního systému, který by umožnil vznik stabilní společnosti.