Zprasení inteligentního člověka je vždycky na pováženou :)

Malá epizodka všedního i nevšedního dne. Kdyby se Vám stalo něco podobného, zdrhejte jako já.

     Musím jít k zubařce, protože nedávno mi pár zubů opravovala a je potřeba to dokončit. Jsem objednaná jako první pacient pro tento den, minule jsme se domluvily, že mi přinese ukázat fotky ze své dovolené. Plavila se totiž se svým manželem a přáteli na jachtě v Karibiku, slovo dalo slovo a protože já jsem byla v Karibiku pouze na jednom místě, přinese mi ukázat fotky z jiných ostrovů a překrásných pláží.

     Sestřičku zubařky trošku znám z dřívějška. Je to sympatická a krásná holka. Podzimní typ. Příjemné a milé vystupování, osvěžující úsměv, prostě radost se s ní setkat.

     Uvádí mě k zubařskému křeslu, probíhá výměna zdvořilostních otázek. Do ordinace teď vstoupila doktorka a hned říká: „Dobrý den, ty fotky tady mám, zatím se posaďte ke stolečku zde,“ nasměrovala mě od zubařského křesla k malému konferenčnímu stolku. Prý si jen odskočí pro fotky.

     Sestřička Klára si píše do nějaké knihy, protože právě pořešila krátký telefon. Zatím se rozhlížím, nerezová deska s nástroji hned u křesla se mi vůbec nelíbí.

     Doktorka už je tady, podává mi paklík barevných fotografií. Ukazuje mi jachtu, moře a zase moře a pak jachtu. V podstatě by stačily tři fotografie, protože jedna fotka je jak druhá. Všechny jsou pořízeny hodně z dálky, nebo příliš z blízka. Ten, kdo je pořizoval, moc nápadů neměl.

    Když se ke mně jednu chvilku naklonila, zdálo se mi, že cítím líh. Ale hned jsem na to zapomněla. Jenže teď začínám mít dojem, jestli snad není opilá. No nic, koukám dále na fotky.

     Možná, že doktorka včera pařila. Teď je půl osmé ráno, třeba to z ní ještě táhne i když tohle je trochu jinej čmuch. Třeba se polila lihem a teď to okolo ní čpí.

„A tady je můj manžel,“ říká podivně afektovaně. Manžel z fotografie byla nějaká opálená bronzová figura v tričku a kraťasech.

Sestřička Klára se otočila a hodila znechucený pohled na záda doktorky

„Hm.“ Dělám neurčitej zvuk. “Tahle pláž je nádherná. To vám závidím, opravdu top kvalita.“ Říkám uznale.

     Myslela jsem, že bude více hovorná a bude chvalořečit, jenže se nějak zadrhává. Párkrát se nadechla, že mi něco poví, ale najednou se usmívá jak Mona Liza v jakémsi nervózním rozpoložení.

     Skončila prohlídka. Shrábla fotky ze stolu jak nějaká kartářka. Hluboce se naklonila nad stolek, tak nějak nadbytečně a vyplouvá ze dveří, jakoby chytla do plachet slabounký vítr.

„Ach jo, tak já si jdu sednout do toho aparátu. “ Říkám Kláře s povzdechem.

Koukám se na ty nechutné drapáky a šťourátka do zubů. Brr. Už aby to bylo za mnou. Paní zubařka zase přišla. Přichází ke mně z pravé strany, šlape na nějaký ten pedál, šteluje si výšku a polohu mého křesla. Začínám mít čím dál silnější pocit, že je ožralá. To není možný, před chvílí jsem s ní mluvila.

„Tak ukažte mi to, “ říká, zatímco do ruky bere takový to hnusně špičatý a zahnutý, jak s tím zubaři rejpou do zubů.

 Vůbec nevím, co mám dělat, zdá se mi, že vrávorá. Nějak divně se opřela o mě i o křeslo.

„Dobrý, tak to jenom přebrousíme,“ hučí něco do roušky, protože tu jí hbitě přivázala na hlavu sestřička. Najednou nevím, jestli chtěla chránit mě před jejím dechem, nebo doktorku před dechem mým. Ten špiritus je cítit už všude okolo. Jednoznačně vysoce těkavý hodně procentní líh. Panebože, co teď?

Jsem srab. Seber se Sonidlo a okamžitě vypadni. Tady není čas přemejšlet.

 Paní doktorka uchopila vrtačku a snaží se do ní upnout nějaký brusný nástroj. Tímhle by mě asi nezabila, ale rozhodně nemám zájem, aby se po mě ožralá válela a do mých úst strkala vrtačky, stroje a nástroje. Musím okamžitě jednat !!!

  Vychlemtala snad před tou prohlídkou fotografií sklenici lihu a teď je totálně na plech? Ani se mi tomu nechce věřit, ale sakra musím. Pud sebezáchovy se neptá, jestli je to možné. Okamžitě pryč !!!

     Doktorka je už úplně na šrot. Už ani není schopná něco předstírat. Je naprosto zaujatá zubní frézou, opřená o mé rameno a kus křesla. Nevím, jestli je v místnosti sestřička, za mnou je ticho.

Do prčic, jak je možný, že se ožere jako prase během deseti minut?

Teď už se po mě totálně válí.

 „Promiňte, necháme to raději na jindy, zdá se mi že jste trochu indisponovaná. Děkuji za ty fotky,“ zvedám se prudce a rozhodně.

     Ani si moc nevšimla, co říkám. Jen se více navalila na to křeslo, když jsem z pod jejího těla vyklouzla jak myš. Nespadla, byla do něj dobře zaklesnutá.

     Sestřička zrovna vlezla do dveří. Kouká na mě vyděšeně, ale podle jejího pohledu je jasné, že i ona ví, kolik uhodilo. Doktorka si dále hraje s vrtačkou. Něco si tam šišlá, už jí není vůbec rozumět.

Klára mi rychlým gestem naznačuje, že mi chce něco říct, ať jdu honem za dveře.

 „Co to bylo?“ Padá ze mne hned jak zaklaply dveře. Nikdo nás nemůže slyšet, čekárna je zatím prázdná.

„No,“ rozmáchla rukama Klárka. „ je alkoholička,“ říká jednoduše.

„Je to šílený, takhle se dokáže zpatlat během deseti minut, když jde třeba na svačinu.“ Říká Klára už poměrně rozčileně.

„Já pak musím rychle obvolávat pacienty, aby nechodili, ale to se nedá ohlídat.“

„Ty brďo, to je řehole,“ plácám nelogicky.

„Ztrácíme pacienty“.

„Mě jste už ztratily taky“. Upřesňuji situaci.

„To je mi jasný. Já tady musím co nejdříve dát výpověď. Ona zatím nechce na léčení, ale je to horší a horší.“

„Nezávidím ti, to musej bejt děsný scénky, který se tu odehrávaj“.

„Některý lidi řvou“, říká s povzdychem Klára.

To se nedivím, ale není důvod ji déle zdržovat, musí jít telefonovat několika pacientům. Potom musí zpacifikovat ten šrot, co se válí někde v ordinaci a vane z něj špiritus.

 „Tak hodně štěstí a měj se.“ Podávám ruku Klárce a raději jdu pryč.

Rychle odcházím ke schodišti.

To bylo o chlup a to jsem byla ráda, že mám docela solidní zubařku, žádné mengele.

Takhle se zprasit ráno o půl osmé, to jsem neviděla a že jsem toho zažila dost.Vlastě viděla. Ve fabrice, když se mezi dělníky začalo slavit ráno o šesté a pila se nějaká nadprůměrně procentní slivovice. Brr. Také jsem to vlastně zažila, ale nešli jsme pak někomu brousit zuby.

Poznámka: Myslím že tuto část nezařadím do svého románu, ale byla by škoda jí nehodit do éteru :)