Chytrolínův den. (Zápis 6.)

Paní Magda zalomcovala prudce brankou, aby jasně prokázala svou neodbytnost. I kdyby se Chytrolín vymlouval, že má něco jiného teď na práci, ona rozhodně čekat na nic nebude. Ta krvavá rána na hlavě nevěstila nic dobrého a v tomto případě na nějaké rozpaky není prostor, i když ho často chápala a tolerovala.

Chytrolínův den 6.Tomanová Soňa

„Antoníne!“ zakřičela přísněji. „Okamžitě otevřete!“

„Už letím,“ řval popravdě Antonín Chytrolín, protože opravdu nešlo o běh, ale spíše o let.

„Už odemykám,“ hlásil pro jistotu, protože se teď bál, že ona vezme situaci do svých rukou. Nedá se nic dělat, bude se jí muset ukázat takhle.

„Musím vás jen upozornit, že to není krev, to co mám na hlavě, ale barva, která mi spadla na hlavu v dílně. Já jen aby jste se nezhrozila.“

„Né? Tak to já už se zhrozila před chvilkou. Ale stejně vás chci vidět.“

„Jo, jo, já to jenom nemohu odemknout, trochu se mi rozčilením klepe ruka a nemohu se trefit do zámku.“

„Dobře, tak klid, nikam nespěchejte.“ Ubrala na razanci paní Magda, která se již opravdu zklidnila.

„A je to.“ Zavrzala branka a Chytrolín ustoupil stranou, aby ona mohla dovnitř a on nemusel ven.

„To snad není možný. Co jste tu vyváděl, co se stalo?“ zhrozila se nanovo paní Magda.

„Ále, vlastně nic. Nejdříve jsem se polil tou barvou, pak mě olíznul oheň z kamen, nakonec mi spadla na záda konzole v kuchyni.“

„No dobře, tak se pojďte umýt a podíváme se na vaše vlasy, jestli se s tím nedá něco dělat.“

Chytrolín zamířil do koupelny, kde si poctivě umýval zaschlou barvu, paní Magda zatím trpělivě čekala na dvorku a prohlížela si květiny a drátěné dekorace, které si někdy pro zábavu Chytrolín vyráběl. Nejdříve začal praktickými věšáčky na klíče, pak na utěrky, pak vyrobil pořádný věšák na kabáty a pak zjistil, že nechce skončit. Odrátoval staré hrnky, kastroly, vázy, zkoušel ptáky, zvonečky, broučky, ale nakonec se vrhnul na obrázky. Bylo to zajímavé a pěkné, paní Magda takovou sbírku ještě neviděla.

Celý zmáčený a červený se Chytrolín vrátil, jenže tentokrát nebyl červený od barvy, ale od toho, jak svou kůži usilovně drhnul. Hned na první pohled bylo vidět, že žádným sestřihem se na hlavě nic nespraví. Bude to chtít řádný výbrus.

„Obávám se, že budu muset vše oholit, ale vzadu to asi neumím,“ řekl rovnou a ona souhlasně pokývala hlavou.

„Víte co, tak sem nanoste vše, co potřebujeme a já vám s tím pomůžu“ řekla paní Magda a Chytrolín ji hned poslechl. Během chvilky byl venku stoleček, židle, holení i voda a zásadní úprava Chytrolína mohla začít.

„Myslím, že vám to bude slušet. Už teď vypadáte zajímavě a potom to bude ještě lepší,“ řekla ona popravdě, aby si Chytrolín zvykal.

On si ale zatím nezvykal, místo toho zrudnul jako v pubertě a to se mu už dlouho nestalo. Navíc teď seděl na sluníčku a připadal si jako steak opékající se ve vlastní šťávě. Paní Magda opatrně holila temeno lebky, zatímco Chytrolín uvažoval nad tím, o čem s ní původně chtěl mluvit. Ale i ona na to čekala, protože její pravidlo bylo, že odpovídá pouze na záležitosti, na které je tázána. Jelikož Antonín zatím mlčel a usilovně přemýšlel, nahodila sama neutrální téma.

„Ráno jsem myslela, že se stavíte, měla jsem pro vás připravenou knihu, ale pak jsem ji vrátila zase domů.“

„Já k vám šel, ale nechal jsem se dohnat k tomu, abych šel na hřbitov s kyticí.“

„Kdo vás k tomu dohnal?“

„Ále, paní Vomáčková si na mě došlápla, ani moc nemusela a hned jsem se cítil povinen tam zajít.“

„To je ta silná paní s kolem, co tady po obci stále objíždí?“

„Ano, asi ji už znáte.“

„Ne, zatím ne. Nakupovat jezdím do Litvínova, stejně tak na poštu a když jede kolem zahrady, pokaždé mám něco důležitého na práci a jdu do chatky,“ směje se trochu paní Magda. „Ale raději mi teď řekněte, co jste dělal s tím ohněm, to se přece nestává každý den.“

„Jsem hlupák, kamna byla přidušená, a ucpaná. Jakmile jsem otevřel dvířka, oheň se prudce nadechl. Viděl jsem to ve filmu, že se tak přidušený oheň chová. Tak to samé jsem zažil dnes i já.“

Paní Magda chvilku přemýšlela a najednou říká: „Víte, jak jsme se minule bavili o tom, že nic není náhoda. Řekla bych, že dnes se vám toho děje více než jindy a možná se nakonec i ukáže, proč se to děje. I já jsem měla silný pocit, že sem mám za vámi jít a to jsem ještě netušila, že jste od rána v takových, řekněme, nestandardních situacích. Pravděpodobně to ještě neskončilo.“

„Raději nestrašte. Co by to mohlo znamenat?“ ptá se zamyšleně Chytrolín.

„Nevím, nejčastěji to znamená nějaký důležitý posun či poučení. Víte, mám pocit, že poučení se týká vás. Možná máte přijít na to, že jste daleko silnější, než si o sobě myslíte a možná dostanete komplexnější informaci o tom, jak si celkově mezi lidmi stojíte. Myslím, že jste uvěřil něčemu, co není až tak pravda a podlehl jste tomu, co se vám honí hlavou. Ale to, co se vám honí hlavou, nutně neznamená, že je to pravda.“

Hlava Chytrolína byla již oholena, ale on se teď soustředil více na to , co se dělo uvnitř, než navenek. Na jednu stranu ho nesmírně těšilo vše, co mu říkala, ale na druhou stranu byl zmaten z toho, co to může znamenat. Byl v něčem úplně vedle?

„Tak hotovo, můžete si holení uklidit a podívat se na sebe do zrcadla.“ Usmála se paní Magda povzbudivě, nikoliv výsměšně, jak byl zvyklý očekávat.

Chytrolín vzal vandlík s vodou, vylil jej k jasmínovému keři a šel dovnitř. V zrcadle se na sebe chvíli díval a nevěděl, k čemu se má připodobnit. Vypadal totiž jako pupen kaštanu z jara. Lesklý, hladký, těsně před rozpukem. Divná hlava se na něj dívala, až se jí trochu bál, stejně jako cizího chlapa. Byla taková drsoňská, ale na druhou stranu, nevypadal už jako debil, což Chytrolína překvapilo nejvíc.

„Opravdu vám holá hlava sluší, nevěřila bych, že vás to tak změní. Není to sice tak důležité, protože jde jen o zevnějšek, ale možná to bude ten důvod, proč se vše takhle seběhlo. Určitě to ještě něco přinese.“

Chytrolín zase zčervenal jak pivoňka, ale měl pocit, že řekla pravdu a měl z toho radost. Nyní by mohli spolu posedět trochu na sluníčku, aby si opálil svou bílou a chlapáckou pleš…

°°°°°°°°°°°°

Z Karlových Varů, vyjížděl právě populární zpěvák Petr Chytráček, který probendil celou noc a značně vyčerpán vracel se zpátky do Prahy. Několik dní to táhli na hotelu a kromě galonu kořalky vyluxoval svým chobotem hromadu koksu a poznal mnoho žen. Hustej mejdan sice, ale bylo mu zle jak nikdy. Do auta se mu navíc nacpala nějaká Gertrůda nebo Bermůda, nebo co to vlastně bylo. Neměl na ni náladu, ale předtím něco asi nasliboval, takže cestu s ní už nějak vydrží.

„Týjo, to je fáro.“ Zmohla se na zahájení konverzace ona, protože se jí opravdu líbilo a co se jí líbilo, bylo zásadně téma jejích rozhovorů. Tedy věci jako auta, šminky, baráky, bazény, hadříky a tak.

„Jo.“ Zabručel.

„Kolik to chlastá?“ Nenechala ho ona a vytasila klasickou otázku pro majitele vozu. Měla to naučené dobře.

„Deset.“ Zabručel.

„Deset jo? Fakt jo?“ Otázala se teatrálně a mrkala vyvalenýma zmalovanýma očima.

„Jo.“ Zabručel. A oba napadlo, že tohle bude dlouhá jízda. Ona si myslela, že takovýho vola dlouho nepotkala a on zase, že taková nána už dlouho neseděla v jeho autě. Raději šlápl na plyn, aby se s ní nemusel dlouho otravovat …