nelze prostě přejít, takže má tvorba byla dočasně odkloněna na jinou kolej. Snad se mnoho lidí neurazí, ale mám podezření, že ONI, jsou mezi námi.
Soníkovo deníček, aneb jak jsem (ne)začala psát novou knihu
25.05.2013
Před pár dny jsem narychlo upravila svou webovou stránku, abych čtenáře připravila na publikování nové knihy. Nemám nic napsané v šuplíku a tak jsem si v duchu vytvořila jen malý koncept, který by měl pro mé účely stačit. Hned po té, co jsem měla jasno, začal mě bolet zub. Nebylo to tak drastické, ale musím dodat, že ten zoubek byl před necelým rokem rozvrtaný na zubní pohotovosti a pak jsem byla odkázána k návštěvě svého zubaře. Problém byl ovšem v tom, že já v novém bydlišti žádného nemám a nesehnala jsem jej ani pro sebe, ani pro svou dceru. Pokaždé, když jsem zavolala, byla jsem odmítnuta s tím, že nové pacienty nenabírají. Takže na budoucí problém jsem měla zaděláno, byla jen otázka času, než se celý zub vylomí, nebo začne dělat nějaké jiné neplechy. A to se také stalo.
Počáteční bolest mě neodradila a tak jsem večer směle zasedla k textovému editoru za účelem psaní. Po hodině jsem zjistila, že nepíšu vůbec nic, zato stále myslím na zub a zkouším se všelijak odreagovat. Pak přišly na řadu obklady, mačkání všelijakých bodů a kdyby to šlo, narvala bych si hlavu do svěráku a pevně utáhla. Svěrák nemám, stejně bych to neudělala, takže jsem začala vymýšlet vývary z hřebíčků a koukla na internet, zda-li někde funguje noční zubní pohotovost. Bohužel nic takového v okolí nebylo a na cestu do Prahy jsem neměla dostatek peněz.
Na co jsem však finance měla, byla cesta do Tesca, kde je v provozu lékárna až do večera. Vyrazila jsem tedy, koupila nejsilnější léky na bolest, k tomu přibrala heřmánek a vyrazila zpátky k domovu. Za noc jsem snědla prášků tolik, kolik mi mělo vystačit na tři dny. To nebylo dobré, ale ráno jako zázrakem bylo lépe. Říkala jsem si, HA, třeba to bylo nutné jen pročistit, něco se uvolnilo a bude zase lépe. Zdá se, že to bude dobré, takže poslední dvě stovky si raději nechám a na pohotovost zatím nepojedu. Právě tolik peněz bych totiž potřebovala, abych dojela k zubní pohotovosti a zpátky.
Jako naschvál, zub sice o sobě dával vědět, ale nebylo to drastické. Oblbnul mě natolik, že jsem nevyužila ordinační doby zubní pohotovosti a hned po té, co ukončila svou denní pracovní dobu (je to zajímavé, ale ve všední den ordinují od 8 do 16 hodin), bolesti se rozjely naprosto nekompromisně a bezohledně.
Vynadala jsem si do kraviček domácích a pak hledala způsob, jak přežít noc. Začala jsem číst, jenže to nebyl dobrý nápad, protože jsem vůbec netušila, o co tam jde a tak jsem knihu odložila. Tupě jsem zabrouzdala na YouTube a vyzkoušela oblíbeného Jana Krause. Docela ráda se na něj dívám, ale jaksi to nesedlo k mé náladě, možná i tento pořad byl pro mě v danou chvíli příliš složitý. A jak se už na YouTube stává, člověku jsou podbízena i videa, která by osobně ani nehledal, nicméně občas na některé video z nudy či náhlého zájmu klikne. To se stalo i mě, nabrnkla jsem si video o grilování hambáčů, které připravil pan Zdeněk Pohlreich.
Áno, to bylo přesné. Pět hodin jsem strávila sledováním porcování masa a poslouchala nenáročné rady ohledně přípravy salátů. Asi je nikdy nevyužiji, pamatuji si jen to, že ve stroužku syrového česneku je takzvaný klíček, který když není tepelně zpracovaný, způsobuje potíže při trávení. Také dnes vím, že mleté maso je dobré do tří hodin začít zpracovávat, protože mletím jsou části masa hodně okysličené a začínají v něm nežádoucí procesy. To byl celý užitek těch několika hodin, ale nebyla to vina pana Pohlreicha, nicméně mi pomohl nevědomky přežít krušné chvilky a dal mi návod, jak naložit s nekvalitními potravinami.
Hlavu jsem si mezitím obložila bramborovými hranolky, mraženým pórkem a všemi nezdravými či mražením znehodnocenými potravinami. Místo hambáčů na padesát způsobů, které závěrem každého videa mistr kuchař zbaštil, sebevražedně jsem polykala prášky, jako by to byly lentilky. Nakonec jsem měla teplotu, hlava byla zmrzlá a zimnice mě zahnala do postele. To, co přišlo potom, nebyl snad ani spánek, jen jakási milosrdná ztráta vědomí. Ale i tak, přežila jsem.
Ráno jsem měla na levé tváři podivný útvar. Jednoduše řečeno, vypadala jsem jak nesouměrné prase. Co bylo blbé, začala jsem cítit úzkost, ale neměla jsem žádný prášek na zklidnění. Nezbývalo však nic jiného, než vyrazit na místo, kterému se záhadně říká zubní pohotovost, protože hlava stále natékala a bolest už dávno zasahovala do míst, kde žádné zuby nerostou. Na cestu jsem se vybavila lahví zmrzlého mléka, dvěma mokrými hadry na střídání a jelo se.
Těch 40 kilometrů jsem si stále měnila obklady, které jsem přidržovala levou rukou. Šlo to, žádný policajt mě nezmerčil a i kdyby, věřím, že by se mě stejně lekl a nechal by mě být. Už jednou mě kdysi zastavili, protože se jim nelíbilo auto, které jsem právě řídila. Zaskočila jsem je při kontrole tím, že jsem vehementně žádala, ať to auto raději zabaví a odstaví, protože je to takovej šrot, že se s tím opravdu nedá jezdit. Vyjmenovala jsem jim všechny závady, o kterých jsem věděla a dramaticky prohlásila, že mi jde při řízení fakt o život. Policisté si mysleli, že jsem asi hysterka, trochu se smáli a bez pokuty mě poslali dál. To jsem potřebovala, protože jsem tehdy dost spěchala. Takže i tentokrát jsem spoléhala na to, že případné setkání s policií rozehraji tak, aby zcela konsternováni upustili od standardních postupů.
K budově „denní“ pohotovosti jsem dorazila v pořádku, v recepci jsem zaplatila poplatek a společně jsme se zasmáli tomu, že vypadám jak obluda z nějakého druhořadého sci-fi. Během chvilky mě pozvali do jedné z ordinací, ale hned jak jsem vstoupila, udělalo se mi po čertech slabo. Byl tam totiž Mengele.... a vím to jen proto, že jsem se s ním už jednou setkala.
Pokračování již brzy...
odkazy na obrázky
http://www.stockphotos.cz/image.php?img_id=8808168&img_type=1
http://www.surefirecpr.com/blog/dental-office-cpr/
http://www.barovenoviny.cz/sef-na-grilu-jiz-dnes-vecer/
