Pustit se do půstu?

Rozhodně vám neodpovím. Ale povím vám, že já jsem rád za každý půst, do kterého jsem se pustil. Za ty povedené i nepovedené. Povím vám o pocitech selhání a neschopnosti i o štěstí, ke kterému mě v těžkých chvílích půst dovedl.

Každý člověk je jiný, proto budu vyprávět o sobě. Nepíšu universální návod na půst. Sdílím svůj půst ve více rovinách mého vnímání a mého života. Nebudu psát o skutečných půstech na 21 nebo 40 dní. Opakovaně jsem si dal 7 dní a proto jsem možná blíže běžnému člověku. Nebudu nikoho lákat do astrálního cestování, ani tvrdit, že půst je jediná cesta. Jsem půstař amatér :)

Cesta k půstu

Život se děje. A v tom dění jsem na vysoké škole potkal holku, která každý týden jeden den nejedla, pouze pila džusy. Zaujalo mě to, no ale moje pozornost zůstávala spíše u jejího bujného poprsí. Líbila se mi, tak jsem si takovou „polo-půstovou praxi“ spojil s krásou. Slovo půst ve mně vyvolává příjemné pocity. A je třeba vědět, že na základě takových spojení funguje naše rozhodování, čemu řekneme ano a čemu ne.

Krátce na to přišel jeden kolega s příběhem, kdy svezl stopem člověka, který mu vyprávěl, jak si dává dlouhé půsty a čekl mu o svých stánkách pust.cz. Tenkrát na těch stránkách bylo hlavně o přínosu 40denního půstu. O celkovém vyčištění a obnově. Dále se tam psalo, že téhož lze docílit pojídáním klíčící rýže, nebo pomocí klystýrů. Šlo o očistu a obnovu střevní mikroflóry a bylo tam pár fotek, co při těchto praktikách vychází ze střev. Měly to být důkazy, že to není hezké a proto je dobré, když to odejde. Hezké to opravdu nebylo. Nebýt kamarádky z vysoké, asi by můj vztah k půstu nezačal nejlepším pocitem.

Nicméně já věděl, že na tom něco je. A tak jsem po nějaké době zkusil jednodenní půst. No prostě jsem jeden den nejedl a pil jsem čistou vodu. Nic zvláštního. Zjistil jsem, že když ráno nezačnu jíst, tak po celý den vlastně nemám příliš chuť jíst. Dovedu to vydržet. Snad jen večer to je náročné, zejména pokud se někdo kolem mě láduje nějakou dobrotou. Zjistil jsem, že jsou chvíle, kdy je lepší jít spát. Bylo to pro mě o poznání sebe sama. Najednou tu nebyl ten naučený rytmus a já vnímal konflikty vnitřního a vnějšího světa a hledal jsem, co jak zvládnout. V tom „stravovacím tichu“ jsem začal více slyšet svůj vnitřní svět. Vlastně to bylo poprvé, kdy jsem ho vědomě zažil.

Půst tak pro mě navždy asi zůstane něčím hezkým a, spíš než fyzickým aktem, je pro mě niterným prožitkem.

Malé půsty

Od té doby jsem si čas od času dával jednodenní půst intuitivně. Vždy když jsem ho zvládl, bylo mi na světě krásněji. Cítil jsem větší vnitřní mír. Časem jsem zkusil dva nebo tři dny. Dva dny jsem dal také celkem snadno a navíc už jsem to vnímal jako skutečný půst a připadal jsem si jako hrdina. Tři dny už byly moc pro moji psychiku. Myslet od začátku na to, že to mám vydržet tři dny, to pro mě bylo tak děsivé, že jsem obvykle nezvládl ani první den.

Jak to vypadalo, když jsem to nezvládl? Občas jsem si ráno naordinoval půst a v poledne jsem s kolegy vyrazil na oběd, jako obvykle, ale většinou jsem si to většinou cestou uvědomil a udržel jsem se. Náročné byly ty večery. Pamatuju si, jak jsem jednou přišel z práce domů, kde nádherně voněla večeře. Nebylo to nic zvláštního, ale vonělo to... asi namazaný chleba. Zasednul jsem ke stolu a zakousl se do toho voňavého krajíce. „Hmmmmm, to je tak dobrý, to je skoro jako bych celý den… sakra… nejedl!!!“ A v tu chvíli jsem byl naštvaný, ale tu dobrotu už jsem od úst nedal. Jako by se s prvním soustem spustil v mém těle vysavač, který bylo třeba krmit a už ho nešlo vypnout.

Taky něco o mě

Než budu pokračovat, je třeba říci, že jsem somatický typ, tedy hezky česky… tělnatý, což, ať se mi to nelíbí, je docela přesné. Prožívám svět tělem, a nejsem úplně hubeňour. Moje váha se pohybuje kolem devadesáti kilo při 175cm. Mám prostě hodně těžký kosti.

Mohu říci, že jsem nezažil hlad. Co znám, to je chuť něco pozřít, která je mnohdy větší než já. Znám pocit, kdy jen sleduju, jak něco pojídám, zatímco můj rozum křičí „nežer to ty prase, budeš tlustej“. A já sleduju, jak moje tělo jde, vezme, sežere. Ta slova odpovídají tomu, jak jsem to v těch chvílích občas cítil. Selhání. Neschopnost. V těch chvílích jsem nechtěl vidět do budoucna, jen jsem se sápal po tom, co moje tělo, chtělo. Nebo možná spíš, co nechtělo. Moje tělo nechtělo něco cítit, ač jsem nevěděl co přesně, ale věděl jsem, že když si pořádně nacpu chřtán, tak budu cítit jen tu plnost. To omámení. Áááááá. Představoval jsem si, že podobně si připadají narkomani, když si vpravují svou dávku. Byla to v těch chvílích moje dávka cukru nebo tuku. Ideálně obojí dohromady.

Předpokládám, že jiné prožitky i průběh půstu mají lidé hubení. A musím se přiznat, že prostě nesnáším asketiky. Hlavně proto, že i já bych to chtěl umět, ale na druhou stranu, neumím si to představit. Ochudit se o tolik prožitků? A taky mám pocit, že se nade mne tito lidé vyvyšují. Oni se ovládají a já ne. A v tom mají pravdu. Nejraději bych uměl vše a dělal to, co zrovna uznám za nejlepší.

Půsty až na 7 dní

V rámci ročního mužského výcviku jsem prošel VisionQuestem (výcvik byl u Zdeňka Webera a rád bych ho odlišil od všech ostatních výcviků, které se vyrojily, jeho propracovaností a všestranností), při kterém jsem strávil 4 dny sám v lese. A bez jídla, jen s vodou. Mimo jiného, co se sem nevejde, jsem pochopil, že když odříznu, co do mě vchází z venku, tj. informace i stravu, tak se teprve mohu začít blížit tomu, kdo jsem já. To poznání pro mě bylo překvapivé, ale nebudu ho zde rozepisovat.

Napíšu pouze o tom nejedení. Hlad, kterého se všichni báli, včetně mě, jsem já nezažil. Nezažil jsem ani zdravotní problémy, kterých jsem se u 4 dní už trochu obával. V mé hlavě (v systému mých přesvědčení) jsem si myslel, že po třech dnech už se může v žaludku dít něco chemicky nebezpečného. No nedělo se J

Co se dělo, to byl třetí den příval energie. Tolik energie v mém těle, to jsem neznal. A protože jsem ji prostě nemohl zaplácnout něčím k snědku, musel jsem hledat jiná řešení. Sprintoval jsem do kopce, skákal jsem po pařezech. Musel jsem vypadat jako blázen. Třetí den bez jídla jsem byl jak splašený.

Čtvrtý den už přišly nepříjemné pocity v břiše. Bolelo to, píchalo, pálilo. Zalezl jsem do spacáku, schoval jsem i hlavu a čekal, až to přejde. Přišel klid. Pak jsem vytrčil hlavu a uviděl slunce… jako bych se znovu narodil.

Od té doby jsem si občas dal jeden, dva, tři dny půstu. Jeden den už pro mě nějak neměl význam, byl příjemný, ale neměl jsem ten pocit hrdinství.

Potkal jsem pak lidi, co si dávali delší půsty. Jeden kamarád si dal 24 dní. Přežil a byl na sebe moc hrdý. Stal se z něj profík. Profíci tvrdí, že půst je lék na vše a měl by se mu věnovat každý.

Jiný kamarád (v rámci Cesty Vědomého Muže) mě jednou na jaře vyzval, abych si s ním dal sedmidenní půst. Že už to dělal a ve dvou se to lépe zvládá. Byl to zkušenější muž, padesátník, mě bylo asi 35. Po pár dnech váhání jsem souhlasil. Řekli jsme si od kdy začneme. Dali jsme si pár dní na vnitřní přípravu, což je velmi důležitá část. Vnitřně se nastavit, naprogramovat. Vlastně se s tím i smířit.

Začal jsem. První den byl těžší díky té představě, že to má trvat 7 dní. Mnoha věcem se už nešlo vyhnout. Občas jsem musel připravit jídlo dětem. Bože, jak to vonělo. V práci jsem nemohl chodit na obědy, což pro mě byla jinak příjemná přestávka. Kolegové nade mou kroutili hlavou a další den se ptali, jestli ještě držím tu hladovku. Kupodivu jsem ani neměl potřebu vysvětlovat, že půst není hladovka. A že jinak vysvětluju vše, rád a vehementně. Tohle bylo prostě moje. Čtvrtý den jsem byl s kolegou v bazénu a k jeho překvapení jsem mu to nadal o pár bazénů jako vždy. Slabost jsem už cítil, ale taky jsem se cítil mnohem lehčí, pohyblivější.

Šestý den jsem byl s rodinou v aquaparku a v restauraci. Děti si daly pohár. Trochu jsem trpěl, ale ten vnitřní pocit hrdinství, že to zvládnu, že já si prostě nic nedám, a přitom na ně budu koukat a budu jim to přát, ten za to stál. Sedmý den jsem říkal, že už nepotřebuju jíst. Přemýšlel jsem, že přidám osmý den. Dokonce mě napadlo, že po jednotlivých dnech budu přidávat, až… ne, to ne, bretariánství jsem si představit neuměl.

Moje tělo mluvilo. Říkalo už pár dní, že bude chtít kysané zelí. Koupil jsem si ho 5 litrů. A už 7. den večer jsem to nevydržel a dal jsem si malou mističku. Ale to mi rozhodně nijak nekazilo umělecký dojem. Věděl jsem, že zelí dělá dobrou mikroflóru, takže jsem tělo pochválil, že dobře zvolilo.

A osmý den už jsem nepřidal. V mé mysli už byl program, že vydržím 7 dní a pak si dopřeju opět jídlo. Tenhle program nešlo jen tak změnit, protože jsem na něj myslel celé dny dost intenzívně.

Návrat z půstu

Další náročný úkol je návrat. Mělo by se postupně. Podle pouček by se člověk měl k normální stravě vracet postupně tak dlouho, jak dlouhý měl půst. Tak to jsem nikdy nedodržel. Někdy jsem se přežral už první den po půstu. Ono to vcelku nebylo tak těžké vzhledem ke scvrklému žaludku. I navracení jsem se učil vlastní zkušeností. Po každém dalším půstu jsem k sobě byl jemnější, protože jsem věděl, že zkazit ten krásný a nelehko nabitý pocit hned je prostě škoda.

Často jsem si říkal, že začnu jen zeleninou a budu se jí držet. Třeba už na furt. A budu zdravý jako řípa. A krásný jako Schwarzenberg J Ale nikdy jsem nevydržel víc než pár týdnů. S každým prohřeškem jsem se posouval dál od zdravé stravy.

Očekávání

Ač půst nemá být cestou k hubnutí, vždy jsem doufal, že mi k němu pomůže. Doufal jsem, že mě odlehčí a osvobodí od závislosti na sladkém (z područí hříchů).

Taky jsem čekal, že si sám sebe budu více vážit. No a přiznám to, doufal jsem vždy, že mě budou lidi trochu obdivovat. Ne snad ani, že to vydržím, ale už pro ten fakt, že se do toho pouštím.

Taky jsem občas zadoufal v nějaké hlubší spirituální probuzení.

Skutečnost

…je taková, že mi půst vždy udělá velmi dobře, a to po více stránkách (ve více rovinách mého vnímání).

Jednak mi je fyzicky v těle skutečně příjemně. Až na pár chvil během 4 dne (plus mínus), je mi lehce, klidně a uvolněně. V tu chvíli bytostně vím, že jsem na dobré cestě.

Cítím postupně více své tělo a rozumím tomu, co mi říká, co chce.

S postupnými dalšími půsty se o sobě učím víc a víc. Vím, že ke změně v životě je potřeba kráčet po krocích. Velmi silný nástroj je, se prostě programovat, vnitřně se připravovat. Tělo i mysl se dokáží připravit na to, co bude, pokud dostanou trochu času. Nikam nevede působit si šoky – prudké změny z ničeho nic.

Vše má svůj správný čas. Půst na podzim je šílenost. tělo se připravuje na zimu a pokud jde o půst, tak opravdu protestuje. Přišly chvíle, kdy jsem si musel pomoci větou „ukončuji půst“ dříve, než jsem původně chtěl. V míru sám se sebou. Být k sobě laskavý, to mi pomáhá – ve všem.

Dnes mám čtvrtý den mého dalšího jarního týdenního půstu. Sdílel jsem na Facebooku zprávu o svém půstu už první den. Sdílet to, pro mě byla cesta, jak se více zavázat, abych vydržel, i jak více pomoci vnitřnímu programování. Dnes jsem dostal nabídku načerpat energii v překrásné jurtě. A také jsem dostal nabídku, abych napsal tento článek o půstu. To díky sdílení. A mezitím jsem měl několik úžasných rozhovorů na základě toho, že s lidmi sdílím, že právě držím půst. Půst je tak pro mě krokem v komunikaci dovnitř i ven. I já se ke každému delšímu půstu rozhodl po nějakém inspirativním rozhovoru s někým, kdo byl otevřený.

Ať už se někdy do půstu pustíte nebo ne, podělím se s vámi, co nejen mě pomáhá v mnoha situacích: Buďte sami k sobě laskaví.

(článek také vyšel na www.CestaVedomehoMuze.cz)