Ani už nevěděl, jak dlouho tam stál. Snad celé věky... Sám voják v poli. Ani ty dny nepočítal. K čemu... Za plotem zahrady už dávno odkvetly poslední růže... Královny léta. Po strništi se proháněl vítr a obloha jako by byla předčasně obtěžkána peřinkami sněhových mraků.
Jednoho dne se probudil a ucítil známou vůni léta... Udiveně se rozhlédl a spatřil něco neuvěřitelného. Za plotem, tam, kde se ještě před nedávnem ozývaly bezstarostné štěbetavé hlásky marnivých růží, vyjímalo se tak podivně opuštěně křehce, zimomřivě se rozvíjející, opožděné poupě...
A od té chvíle věděl, že jeho spánek bude už navždy bezesný, aby uhlídal ten Její. A bude stát na stráži. Protože do jeho života vstoupila ONA. Jeho růže.
Přišla na svět, když její sestřičky odešly. A on? Už nebyl sám...
Když se nám něco rozvíjí před očima, říkáme tomu navždy "moje"...
Ten plot...
Věděl, že s ní nikdy nepromluví, že se jí nikdy nedotkne. Přesto k ní hovořil řečí, o níž věděl, že jí rozumí... Je to ta zvláštní řeč, mezi dvěma...srdci... Šeptal jí po vánku, po větru...
V létě ho nespálil letní žár, v zimě ho mráz nespálí...Byl tolik silný!! A ona - tak něžná a křehká. Vždycky ji ochrání.
Přiběhlo Dítě a utrhlo bodlák. Jen tak. Jenom tak... "Ošklivá kytka...!", povídá dítě.
Pak Dítě zavolala Matka a ono běželo zahradou domů. Cestou mu padl pohled na růžový keř.
"Podívej, maminko," řeklo udiveně Dítě - "poslední růže! To je krása, vezmu ji domů a bude nám zdobit stůl!", zvolalo a utrhlo Poslední růži. Při tom se píchlo o trn, vykřiklo "Ošklivá růže!..." a růže se vznesla vysokým obloukem přes plot zahrady, kde dopadla křížem přes Bodlák, ležící u plotu...
Vítr zatočil podzimním listím a Dítě odběhlo domů. Ze zatažené oblohy se k zemi počaly snášet vločky bílého sněhu.
A na místě, kde se pod sněhem rýsoval křížek z obou přes sebe přeložených květin, se na bílém sněhu rozpíjela kapka krve, co se zachytila na trnu, v malé, červené srdíčko.
