Sedmnáct...

web

Poezií praštěná jsem byla snad asi odjakživa. I když jsem si to snažila celý život zakázat. Teď na mne vykukuje ze střípků šuplíků srdečních sklípků.

Jak koukám, nic se nezměnilo... Lidská duše je prý neměnná. Ani ty životní vrásky nejsou na ní vidět jako na tváři a těle člověka. Jen se obaluje těmi naplaveninami, co se na ni během života usadily. Ale dřív nebo později se ten obal stejně sloupne...

Jsem přesvědčena, že člověk opustí svou duši stejně čistou, jako ji dostal "do vínku"...

/tuhle "básničku" jsem napsala v sedmnácti/

Ten den zrovna pršelo

I nebe zmrtvělo

naší blízkostí

A jabloň,

aby nás oba zkrásněla,

celá se zachvěla

a zasypala nás

sprškou

bílých a růžových květů

Bylo nám sedmnáct...

Drželi jsme se za ruce

a báli jsme se

políbit

:)