V sobotu ráno jsem se vzbudila pěkně otrávená. Článek, který jsem měla v hlavě nachystaný k 1.říjnu, jsem prošvihla, zazdila...prostě jsem se k němu nedostala pro spoustu jiných činností a večer už jsem na něj zapomněla. A pak mi to došlo. Zapomínáme a pro spoustu jiných činností prošviháváme, "zazdíváme" i jejich čas.
ilustrační foto
Letí všem stejně, kdo by o tom pochyboval... Jenomže jim, přestože se jim vlastně neskutečně vleče, běží čas jinak, co si budem povídat, rychleji. A nemají ho moc, přestože nevědí, co s ním.
Žijí s námi, jsou všude okolo nás, ačkoli mnozí by byli rádi spíš na hony daleko od nás, od naší společnosti, která jim nerozumí, které oni nerozumí a cítí se od ní izolovaní...
Žijí mezi námi, žijí vedle nás, ale pomalu a bohužel i jistě se dostávají do pozice těch, kteří jsou na okraji společnosti. Myslím, že nikdy nebyla taková propast mezi všeobecným nahlížením na staré lidi v porovnání s "kultem mládí" jako právě nyní. Konkrétní příčiny a důvody si jistě uvědomujeme všichni. Nelíbí se mi, že se ke starým lidem přistupuje, jako by byli zbyteční. A oni si to, žel, uvědomují.
Moje babička byla krásná. Když jsem se narodila, bylo jí skoro šedesát. Trávila jsem u ní všechny soboty i neděle v roce. Krásná takovým svěžím babičkovským způsobem. Voněla mi vyprávěnkami vzdálených vzpomínek. Jak v Praze po Korunní jezdila ještě "koňka", jak v létě "šetřili" boty, když byli malí, jak se šla ve čtrnácti učit vařit k "milostpaní" a jak v poslední den války dopadl těsně vedle ní nějaký kovový špičatý předmět z německého letadla přelétajícího nad nimi... Fascinovaně jsem zírala, když jsem ji přistihla při ranním rituálu, jak si pročesávala dlouhé bílé vlasy, aby je umně stočila do účesu, sepnutého vlásenkami...a už vůbec nejradši jsem četla v jejím obličeji. V její milované tváři, čisťounké jak sluníčko, jsem pozorovala jemné drobné vrásky a ty vrásky samy o sobě byly krásné jako ona - byly život. Její život. Dopodrobna jsem měla prostudovanou i každou tečku v duhovkách jejích světlehnědých očí, to jak jsem se snažila vypátrat, kterou z těch vrásek vytvořila ta či ona událost...
Dnešní vnouček se spíš zavře v pokojíku s televizí nebo s videohrou, s počítačem, než s babičkou či dědou. Adrenalinové výdobytky moderní doby jsou silnou konkurencí prarodičům... A tak se nevnucují, ustupují.
Stáří není diagnóza. A je i mnoho těch, kteří nás o tom přesvědčují. Existují různá občanská sdružení a spolky /třeba Seniorská míle - běžecký závod od 60 let, Seniorský divadelní spolek/, znám spoustu těch, kteří navštěvují počítačové, pěvecké kurzy, kurzy kresby a jiné.
Mám ale taky jinou zkušenost. V jedné firmě se chtěli zbavit stárnoucích pracovnic. Vymysleli tedy na prodavačky jakési vědomostní testy o prodávaném zboží. V tomto případě se jednalo o mluvící panenky. Prodavačka v letech, už tak dost vystresovaná z konfrontace s přísným netrpělivým pohledem své nadřízené, sotva ze sebe dostala pár funkcí, které zmíněná panenka ovládá, načež byla tou dívčinou, která by klidně mohla být její vnučka, arogantně přerušena a doplněno: Jo! Ale zapomněla jste říct to hlavní, že žere a taky se*e...!! Načež byla ona paní oklasifikována známkou 5, což znamenalo okamžité snížení platu. K čemu to mělo vést, si dosaďte sami...
V České republice žije přes 1.5 mil. lidí starších 65 let a bude jich přibývat. V médiích jsou senioři zobrazováni jako skupina lidí, na kterou se doplácí, skupina, která zadlužuje vlastní děti a vnuky. Zkrátka, mladí jsou in a staří out.
Dřív nám říkali: Neraď, není ti šedesát!... Taky si to pamatujete?;-)
A bohužel, dávno už neplatí, že rada od starších je považována za radu těch "moudřejších"...
Osobně nemám nic proti dnešním mladým, naopak, mám mezi nimi i několik fajn kamarádů, jen bych si tak nějak přála, aby se přestalo hledět na staré lidi všeobecně skrz prsty, vždyť přece všichni z nich jsou, nebo bývali, něčí dědečkové a babičky, tatínkové a maminky...
Myslím, že nestačí, chtít si napravit špatné svědomí občasnou návštěvou v nemocnicích a jiných ústavech, kam jsme je "uklidili". Co na tom, že jednou v roce na Vánoce přijdou jim malí cvrčkové z mateřských školek zazpívat písničky, když oni sami, nemají komu vyprávět!
A CO JEDNOU MY??? Kdo bude zapomínat na nás?...
MĚJME JE RÁDI! Dokud ještě mají čas.
1.říjen byl ustanoven mezinárodním dnem seniorů.
http://www.ct24.cz/svet/102838-svet-si-pripomina-mezinarodni-den-senioru/
