Někdy mě napadá, co se pak děje rybám, které lidé v dobré víře vypouštějí o Vánocích do volné přírody. Odcházejí od vody s pocitem “dobře vykonané práce” z udělení “statutu života”. Ano, je dobré, vyzkoušet si, jak asi bylo Bohu, poté, když stvořil život - alespoň někdy.
Foto jsem si vypůjčila z profilu Martin Šimko na fb
V pokoji s výhledem do ulic
do oken křídly bije
motýl, co v letu sem zabloudil
Už téměř
ztracený je
Motýlí slzy stěží by osušil
kdo křídla složená vyrašit neviděl
zůstal mi na dlani jeho pel
Není nám dáno,
dotýkati se křídel
K radosti světa
motýl se pro krásu narodil
ta krátce žije
Už nesmyji z rukou jeho pyl
K oslavě stvoření
dávno svůj nebeský nektar pije
zůstala po něm jen
Motýlí okenní melodie
-------------------------------------------------------------------------------------
Já osobně si přes mnohé polemiky myslím, že rybka se ve vodě vzpamatuje. Anebo spíš v to doufám!
Každopádně jde o tu možnost a šanci na život. Což v kádích každopádně nemají.
Podobně je to s motýlem a všemi tvory, kteří se ocitnou v situaci, kdy potřebují pomoci a přitom bojují se svými zachránci jako o život…
Ať tak nebo tak, i pomáhat by se mělo s rozmyslem, někdy totiž i pomoc dokáže ublížit. Oběma stranám.
“Moje starosti na Vaši hlavu”, což? Nu, kdož ví?? ;-)
Hezké dny motýlí!:)
