Až na věky...

Káceli starý dub,
okolím ozvěna zavzdychala
Jen jednou tnuli
a opodál, co bříza stála,
vrabčáci vysoko vzlétli
Jako by samým nebesům žalovala...
Když tnuli podruhé,
bílé tělo 
vyronilo stigmata
jantarových slz
Po třetí ráně, padaje,
dotkl se jí větvemi
Poprvé, možná naposled...
Zůstal jí ležet u nohou
Pokořený a nepokořen

“Hej, tu břízu berte taky,
ta už se nevzpamatuje!”
vyřkli ortel
a stromům zní,
jako když bijí zvony štěstí 
Poslední
Když bylo po všem, 
ti dva jsou,
jak Baucis a Filémon
šťastni 
v objetí korunami

A z jejich propletených kořenů
na místě prázdna
vyrážejí na svět
dvě křehké ratolesti
Ve jménu života
Navěky…