Zapisky z Regensburgu

Cekala jsem na poetickejsi naladu, ale okolnosti a moje vlastni chteni me nuti byt vecnejsi nez obvykle.

Zivot tady je jiny. Uvedomuji si, jak jsem byla vychovavana a jak se lisi mentalita lidi tady. Vadi mi, jak je tady vse dostupne a mira svobody prerusta do absolutni nesvobody. Zdejsi panove si nevazi niceho, protoze maji vsechno. Pripadam si az sama sobe komicka, jak bych jim prala, aby si zazili treba vinobrani u nas doma nebo proste kdyz netece voda.

Tady se maximalne muze stat, ze nefunguje internet nebo ze jsou nekym pristizeni pri necem neprilis spolecensky vhodnem.

Ale i ja zjistuji svoje nedostatky. Jak jsem protivna, kdyz vsechno neni podle meho. Jak mi vadi, kdyz netusim, jak bude na moje pozadavky zareagovano. Nekdy nejsem schopna odhadnout dopady germanske mentality a to mi vadi. Nemam moznost byt tady dokonala, nejsem schopna mit nad vsim kontrolu.

Do Cech me tahne moje srdce a muj rozum veli byt tady a pokouset se zas a znova vstat a vytriskat z tohoto pobytu svoje maximum, ktere je mi tato kultura, moje praxe i lide kolem me mohou dat. A co si mohu dat ja sama sobe.

Snazim se taky uzkostlive setrit kazde euro, abych konecne mohla svym blizkym dovezt neco hezkeho. Neco, co treba u nas jeste neni, i kdyz se nase obchodni sit snazi dostat k nam temer vsechno. Nicmene stale chodim po regensburskych ulickach s obdivem, co vsechno se da na tak (relativne male plose ve stredu mesta) sehnat. Od originalniho klobouku pred indicke zbozi az po typicky nemecky Bratwurst.

Mimochodem, nebyt meho vahoveho ubytku a tim padem i noveho satniku, pripadala bych si tu znacne osumela. I lide, kteri jsou v hmotne nouzi, zde vypadaji docela slusne odeni. Stare auto jsem tady nevidela. A pravdepodobne pujdu s modou a pujcim si kolo, abych se zaradila do cyklisticke manie v ulicich Rezna.

Asi nejhorsim zazitkem pro me bylo, kdyz jsem musela vyhodit naprosto netknute jidlo. I katolici jsou zde jini. U nas doma se plisen z marmelady seskrabla a jedlo se a neumrelo se. Tady se netknute jidlo vyhazuje do popelnice. Mozna si za tech zbylych sest tydnu zvyknu.

Uvedomuji si taky jazykovou barieru, ktera me stavi do situaci, kdy se snazim zavetrit kontext a obcas se i odvazim do souveti, a pak na konci lovim pracne slovesa. Matne si vzpominam na bezne hovorove fraze, ktere mi do hlavy tloukla moje zlata Maruska na stredni v hodinach nemciny.

Touzim po svem domove a zaroven citim, ze mne mozna tlak nasi ekonomiky donuti vycestovat za praci nebo studiem. Chleb kapitalismu je z nekterych stran velmi tvrdy. Zvlaste pro moji zemi, ve ktere chci zit, protoze mam zde sve koreny, ale zaroven vnimam (z meho pohledu az nechutny) tlak globality, ktera ji nuti, aby drzela hubu a krok se zapadem. Ovsem kdo zaruci, ze se zvysenim zivotni urovne se zvysi i lidske kvality?

Nicmene at uz tiha sveta dopadne na cikoliv bedra, dobre tu vari, moji nemecti kolegove jsou ke mne velmi zdvorili a mohu si dovolit na snidani vypit skoro litr mleka.

Zdravim do Ceske republiky a tesim se navidenou.

Zlatka.