O slzách svatého Vavřince na jižní Moravě

Krepákové stužky v letním vánku vlající.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl svátek svatého Vavřince s sebou přinést i slibovaný podzim, jak už několik desítek let hlásí pořekadlo ve Vesnici.

Sešli se. Staří i mladí. V rytmu zapadly první nesmělé taneční krůčky mezi zkušené kroky letitých tanečníků.

Přišla jsem si na své v medvědích tlapách čtvrtého stárka. Omamná vůně kroje a moje vytančené vášně s příchutí touhy po mužské blízkosti. Splněny dosyta díky pohledným mladíkům, jejichž krásu jsem mohla nestydatě pít kdykoliv jsem chtěla. Byla jsem vděčna příšeří lampy pod "májou", která tlumila mé oční popíjení.

Ten večer na dvoře našeho Domu seděla moje Blízká a snad si přála něco podobného jako já ve chvíli, kdy Vavřinec proléval své hbité, zářící slzy. Možná plakal nad mojí lehkovážností, s jakou jsem si přála, aby večer byl delší, než mu bylo ve skutečnosti dopřáno. Až do rána, které se pomalu vpíjelo do noci.