Mexická vlna

Poloprázdný vlak vyjel z hlavního nádraží, prosvištěl tunelem a už už se hnal na Pardubice. Černovlasá stevardka se prodírala k mému místečku uličkou, po cestě odbavila ostatní cestující a i mne se s naučeným úsměvem zeptala,

zda mám věrnostní kartičku, podala kofolu a odkymácela se dál. Jelikož bylo ráno, dala si většina cestujících na start kávu, pročítala na palubě nabízené noviny anebo zběsile datlovala do mobilů. Prostě takové to klasické časné ránko, kdy ještě jedním okem mžouráte a pod druhým víčkem stále doznívají živé sny. Krajina ubíhala kolem, sluníčko příjemně zevlovalo nad horizontem. Vytáhla jsem knihu z kabelky, že se začtu. Konečně jsem se v knihovně dočkala, že i na mne přišla řada a odnesla jsem si předevčírem rezervovaný bestseller norské spisovatelky. Než jsem se ale stihla ponořit do napínavé četby, už jsem jedním uchem zaslechla náznak konfliktu v řadách přede mnou. Mladý rozespalý muž živě gestikuloval se stevardkou (na levém prsíčku měla jmenovku, říkejme jí proto odteď Hanka). Už podle vzezření to nebyl Čech. Tipla bych ho na Španěla. A taky jo. Lámanou angličtinou se dožadoval obložené bagety z palubního menu. Leč českých korun neměl. Stevardka Hanka stejně lámanou angličtinou odpovídala, že za eura mu zrovna dnes neprodá ani preclík, neb jí do takového toho pidi zařízení, do něhož si obratně klepe všechny objednávky, zrovna toho dne nedodal dopravce aktuální směnný kurz. Jen pokrčila rameny a odkvačila dál.

Hladový hispánec se ale nehodlal vzdát. Znovu si ji odchytil, když proplouvala kolem a pohazovala hřívou ebenových vlasů. Ukazoval zoufale prstem do brožurky, že tuto bagetu chce. Znovu stejně bezradně vysvětlovala, že dnes eura nebere. To už se ale zvedl mladý urostlý švihák, kterého jsem šmírovala už na nástupišti. Ne sice čistou, ale zato plynulou angličtinou tlumočil hladovci, že je Slovák, který má české koruny a že by mu mohl eura vyměnit, neb je pak na Slovensku bez problémů utratí, aby si on poté mohl koupit nějaké to krmivo, aby nezhynul hlady a vysílením. Čile si mezi sebou šustili barevnými bankovkami. Spokojený Španěl zabodl prst do palubního menu. Vítězoslavně podával prsíčkové Hance českou měnu. Ta na oplátku donesla bagetu velkou jako chlebíčková veka na silvestrovský večírek. Chvilka šustění a cizojazyčná sanice už rozmělňovala krmení. Spokojený výraz rozlil se po jeho opálené tváři. Dalším bodnutím do brožury si objednal kávičku. To už jsem ale začtena do knihy nevnímala okolí. Zrovna totiž zhýralý šlechtic vyznával lásku dívce, kterou pak za další tři strany někdo zapíchnul. Smutné. Ale i to je život.

Mou pozornost upoutala až v Pardubicích vnadná dáma v letech. Chvilku hledala podle místenky svoje sedadlo, až po dvou minutách dokormidlovala i se svým lodním kufrem o dvě řady přede mne. Seděla vedle hispánského jedlíka. Ten ještě před Pardubicemi vytuhnul, tudíž přítomnost spolucestující ani nepostřehl. Až když se ho paní jemně dotkla, zda by byl tak laskav a posunul si nohy kousek pod sedadlo, zavrčel něco španělsky a chrněl dál.

Cesta nám ubíhala docela příjemně, detektivka nabírala na obrátkách, Hanka poletovala po vagonu jako motýl Emanuel. Slovák přes uličku telefonoval a polohlasem špital stále něco jako „lienka“ a „chrobáčik“. Dle mého střízlivého odhadu to bude asi entomolog. Dáma listovala módním časopisem, spící Španěl jí hlavou téměř ležel na rameni. Byla opálená ještě víc než on. Skoro bych ji tipla na Mexičanku. Vlak jel nehlučně, nedrncal, ale i tak občas sebou škubnul a tu se dalo mohutné poprsí mexické dámy do pohybu. Nějak takto si představuji mexickou vlnu. Drc, drc. Hlava mladíkova sebou cukla a skončila přesně ve výstřihu středoamerické dámy. Nosem se jí zabořil přesně mezi prsa. Nečekal to ani on, ani ona. Těžko říct, jestli se to víc líbilo jí nebo jemu. Celý červený se začal omlouvat, blekotal střídavě anglicky i španělsky, rukama šermoval směrem k jejím návnadám. Paní celá rozpačitá nevěděla, jestli mu tam tu hlavu vrazit znova nebo dělat, že se nic nestalo. Slovákovi cukaly koutky tak, že se raději ukryl za palubní časopis. Mladík ještě chvíli těkal očima, pak znova opřel hlavu o sedadlo. Netrvalo dlouho a zase klimbal. Paní seděla celá rozpičouřená, zasněná, s lišáckým úsměvem. Mezi prsama měla ještě pořád červený flíček od španělského nosu. Zapomněla dokonce i listovat časopisem.

A mě mrzí, že jsem vystupovala už v Olomouci, protože znám u Bohumína ještě jedno docela zajímavé místečko, kde to taky pěkně hází…