Jak s babičkou čerti šili

Babička byla vždycky filuta. Aspoň co já pamatuju. Její škodolibý smích bylo slyšet vždycky jako první, pokud se vám nedej bože něco vysloveně „podařilo“.

A začasté byl objektem jejích vtípků a dloubavých poznámek právě chudák dědeček. Byl to leckdy snadný terč, uznávám. Zapátrám-li v paměti, tak si vybavím nejednu příhodu, kdy na něj nastražila past a pak se smála na plné kolo se zkříženýma nohama, aby si necvrnkla do trikotu.

Léta letoucí dědeček trpěl na bolavé palce u nohou. Zarůstaly mu nehty a často měl palce zanícené, oteklé a nemohl ani boty obout. To se dalo řešit různě. Nejčastěji však tak, že se to nijak neřešilo. Prostě se obuly otevřené boty a s bolavým palcem a zatnutým zubem se vesele fungovalo dál. Neb u sklenky vína či štamprle slivovice se i na to dalo zapomenout.

Jednoho krásného dne se sklízela řepa. Babička kmitala jako čamrda, dědeček rozvážně s každou řepou manipuloval. Vzal do ruky tu největší. A jelikož nebyl - až na výjimky - nijak manuálně zdatný, řepa se mu smekla a padala se značným zrychlením přesně na bolavý palec. Křik jako v židovské škole. Palec krvavý, prasklý, babička na koni. Smích, který následoval, byl jen potvrzením známého přísloví, že máš-li škodu, o posměch se nestarej. Milá babička měla co dělat, aby jí nově zhotovená protéza neposkakovala po dláždění, neb škodolibý smích nad zhrouceným dědečkem, kterému tekly slzy proudem, byl slyšet až u sousedů. Na druhou stranu, jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Palec praskl, přestal bolet, zhojil se a konečně dědeček vklouzl i do plných bot.

Když jsme u těch bot… Babička celý život strávila za pultem v obuvi. Za ta dlouhá léta celou rodinu obula do nejrůznějších lodiček, gumáků a papučí. V krabicích měla všude plno nejrůznějších párů obuvi, se kterými jsme se my děti dokázaly vyhrát dlouhé hodiny i mnohá odpoledne. Hra na obchod patřila k oblíbeným kratochvílím. Mělo to však i druhou stránku. Babička vždy tvrdila, že malá nožka, to je elegance! Bohužel, moje matka měla na svou dobu nohu jako kůň a šest a půlky lodičky se pro metr osmdesát vysokou adeptku tanečních kurzů sháněly jen stěží. Proto babička zahájila pomalý proces. Obouvala svou dceru do bot čím dál menších, ve snaze jí velkou nohu prostě zarazit. Výsledkem jsou bolestivé ostruhy, palce vybočené různými směry a neblahé vzpomínky na taneční hodiny. Stejnou taktiku volila i u dědečka. Tomu také ordinovala čím dál menší polobotky, až jednoho krásného dne s oteklýma nohama klopýtal v malých botách z nedělní mše tak, že zkormoucený výraz ve tváři nenechal nikoho na pochybách, že přesně takto vypadá kajícný hříšník.

Babička ve svých pokoutných manévrech zacházela často až tak daleko, že šlo o zdraví. Na dvorku měli pumpu. Voda v ní byla studená, lahodná, ale jak později chemický rozbor odhalil, plná zbytků hnojiv i jiných hrůz pro lidské zdraví škodlivých. Nicméně ji bábi pila celý život a je tady stále. Zato dědeček, ten byl zvyklý spíše na nápoje lihového charakteru. To už by muselo být, aby se napil i vody. V komoře měl v pet flašce slivovici, kterou tam schovával za ledničkou. Tu používal jako tajný zdroj v případě ohrožení. Babička o tom samozřejmě věděla. Pravidelně si chodil ucucávat. Jednou po nedělní mši, kdy venku už přituhovalo a lok lihového nápoje člověka příjemně rozehřál, šel si také pro pravidelnou dávku svého pitiva. Za léta vytrvalého kouření a pití měl chuťové buňky v takovém stavu, že nerozpoznal rybízovou marmeládu od kečupu. Toho babička využila a vyměnila slivovici za vodu z pumpy. Musela v sobě dusit smích, když viděla dědečka přicházet ve svátečním z kostela. Už už se hrnul do komory. Samozřejmě nenápadně. Sáhl popaměti za lednici, vylovil flašku. Záklon, mohutný lok. Leč po hrdle se žádné teplo nerozlilo. Tak druhý pokus. Zopakoval raději ještě jednou. Nalitý jak žaba šel k nedělnímu obědu. Spolkl vše, co se mu naservírovalo. Babičce toho dne cukaly koutky více než jindy. V dobré náladě korzovala po kuchyni a prozpěvovala si Oceánem pluje loď. Odpoledne se v dědečkovi začaly hýbat vnitřnosti. Kroutil se jak derviš, očima koulel jako Hurvínek. Zahučelo mu ve střevech. Odběhl. Totéž se opakovalo ještě asi pětkrát. Uondán neustálým běháním usedl k večernímu televiznímu programu s tím, že večeřet dnes nebude. Babička s medovým úsměvem chytla svoje pletení a spokojeně si šmrdlala svoje hladce a obrace.

A na zdi dál visel obrázek, na němž kdosi pracně vyšil nápis, že do domu, kde láska bývá, slunéčko se rádo dívá…