Dávno tomu již, co jsem začala cestování brát nejen jako nutné zlo zastoupené dojížděním do ústavu vzdělávacího nebo pracovního. Sepsat všechny mé vlakové story, tak se Lojza Jirásek v hrobě obrátí.
Cestovat s českodrážníkama je dobrodružstvím většinou už před samotnou koupí jízdenky do cílové destinace. Klasické desetiminutové zpoždění je už tak říkajíc nezbytným bonusem ke každé jízdě. Ale v tom je ta romantika vandrování právě nejlepší. Nevíte, kdy vám to přijede, jestli vůbec nebo zda nezapomněl některý pracovník přehodit výhybečku a zda se nakonec místo v České Třebové neocitnete v Brně. To je pak taková cesta testem vašich kombinačních schopností, kreativity a pevného nervstva.
Často a ráda usedám do polstrovaných sedaček místních vlakových dopravců, abych se dostala na hezký výlet za kulturou či obdařila svou rodinu nenadálou přítomností. Ve vlaku pak čtu velmi poučné knihy, zpravidla nějaká roztomilá vražda se spoustou krve, pozitivní četbu o tom, jak si správně přát nebo jen tak listuji Příručkou mladých svišťů obalenou do hedvábného papíru, neb není úplně vhodné, aby široká veřejnost věděla, jaké užitečné info taková dorostenka načerpává.
Ovšem nejen četbou živ je člověk. Dost často dloubám prstíky i do chytrého mobilu v domnění, že mi předhodí moudro dosud neslýchané, avšak většinou jsou to samé hlouposti. A to už se dostávám k včerejší vlakové story na trati Staré Město u Uherského Hradiště – Olomouc, po níž mi bude stoupat tlak asi ještě hodně dlouho.
Od rodičů, kde jsem si vesele našmrdlala čtyři krásné smrkové korpusy na věnce pro kamaráda, jenž už před časem učinil závaznou objednávku na vánoční výzdobu a svěřil tak své dekorace do mých šikovných pacek, jala jsem se odkvačiti směrem ku Hané. Dosupěla jsem na perón, kde jsem před slečnou stevardkou, která usměvavá postávala před jedním z vlaků tuzemského přepravce, neměla kam schovat dvě velké papírové ikea kabele dmoucí se jako břicho pivního nadšence. Málo jsem si připadla jako typický vidlák. Avšak i s takovým nákladem mne naložili, odpíchli jsme od nástupiště a já si svou objemnou bagáž nacpala nad hlavu. Příjemná vůně jehličí se linula celým vagonem. Uprdelila jsem se na svém místě, slečna stevardka zaparkovala u mého sedadla s dotazem, zda si dám nějakou laskominu z palubního menu. K dokonalé idyle scházel už jen punč a pořádný vanilkový rohlík. Smůla. Nevadí. V Otrokovicích přistoupila upjatá paní, ale těžko jí to zazlívat, neb v porovnání s tím, co jsem v konkurenčním vlaku ráno předváděla já, by byl za upjatého i frotman skupiny Šum svistu.
Cesta nám vesele ubíhala, vlak se postupně plnil až do posledního místečka, ostatně jak to tak v neděli odpo směrem na Prahu bývá. Přes uličku seděl náruživý telefonista, který celou dobu chrlil veškeré své víkendové zážitky svému kamarádu, jenž musel být asi hluchý, protože o počtu jím vypitých sobotních piv musel vědět už i mašinfíra. Při zmínce o posledním pivu hladově přejel špičkou jazyka po horním rtu. Přetřel lesklou hlavu a já si vzpomněla, že tatínek chtěl u okapu měnit koleno.
Chvíli jsem si pak prohlížela svůj outfit. Kecky lehce obalené čerstvou hlínou ze zahrady, jak jsem tam pobíhala kolem smrku jako molekula. Od smůly jsem si zamazala bundu tak, že kdyby se kolem mě ochomýtl nějaký švarník, přilepí se do té míry, že už nás ani rozvodový advokát nerozváže. O smolném fleku na mikině ani nemluvím, ten jsem vtipně zamaskovala bederním pásem a prosila v duchu všecky svaté, aby to šlo všechno vyprat. Jinak tímto vzkazuju Tomášovi, že kdyby to nešlo dolů, tak ty věnce budou asik dražší. Zdravím, kamaráde. Konec vsuvky. Jízda byla plynulá, odsýpalo nám to báječně, pán s kolenatou hlavinkou dál sypal vyčerpávající info do mluvítka, já se zahloubala do pinterestu na mobilu. Již brzičko jsme měli dorazit do mé cílové stanice. Jelikož jsem osoba na svá mobilní data dosti spořivá, využila jsem palubní wifinu do poslední chvíle. Paní vedle také co chvíli klepkala do mobilu. Na ukrácení poslední chvilky ve vlaku jsem ještě klikla do galerie. Anžto můj android už není to, co býval, je tam jistá prodleva, než začne komunikovat. Využila jsem této chvilky ještě k letmému rozloučení s panem pivíčkářem. Jenže jsem se na tu jeho blyštivou lebku zadívala ne na zlomek vteřiny, nýbrž na takových osm až deset. Když se mi vrátil zrak zpět k obrazovce, polil mne nach od vrchu až dolů. Dech i tep na mrtvém bodě. Sousedka ztuhla jako týden starý rohlík. Strnule zírala na můj mobil. Já blbec tam totiž automaticky rozklikla poslední prohlíženou fotku. Z té se na nás obě zubilo mohutné náčiní mého nejnovějšího objevu. Nemusím asi dvakrát říkat, jaké kladivo mi poslal. Vrhla jsem zděšený pohled na paní, ta vypadala, že bude vrhat taky, ale zhola jinak. Naštěstí už vlak vjížděl do nádraží, já si sesbírala svoje smrková fidlátka, od kterých jsem byla dopíchaná víc než lačná soudružka na zájezdu ROH a vyklidila jsem pole rudá až na zadeli, jež by si nezadala s pozadím pohlavně dospělého paviána v říji.
Za sebou jsem zanechávala lehce jehličí i polomrtvou sousedku, které se zděšením nejspíš klepou ruce ještě teď.
V každém případě paní srdečně zdravím a podotýkám, že telefonní číslo na kladiváře určitě neklapne…
