Bratři ze Soluně

Seděl jsem v kanceláři se dvěma kolegy. Jeden byl bezdětný vdovec. Vždy spolehlivý, ale tak trochu podivín a samorost. Druhý, hovorný a vtipný, měl z prvního manželství dospělou dceru, s druhou ženou se mu povedla rovnou dvojčata.

Kluci. Taky už jim táhlo na osmnáct.

Já sám jsem dosud žádných dětí neměl. Rád jsem poslouchal všechny ty příhody, ve kterých byl často hlavním aktérem právě výše zmíněný kolega Venca a jeho dva kluci. Jednou to byla story o tom, jak jeli na vodák a zapomněli doma tlumok s jídlem. Jindy zase jeli na lyže do Alp a dvojčata si zlámala nohy. Každý synek po jedné končetině. Oni vám vůbec všechno museli dělat spolu. Někdy měl člověk až dojem, že to jsou dvojčata skoro siamská. Celkem bych se i bál, že si jednoho krásného dne začnou namlouvat stejnou slečnu a pak jí budou chodit na rande střídavě, zatímco ona nešťastnice nebude ale vůbec tušit, že se jí dvoří každý den jiný týpek. Ale to už je každého věc.

Blížil se červenec, dvojčata letěla na dovolenou do Řecka, prý je to v tuto dobu levnější. Nevím, sám jsem jezdil raději po vlastní ose a do míst, kam letadla nelétají. A tam pak cena nehraje takovou roli. Venca každý den hlásil, která místa už kluci stihli navštívit, chlubil se zdařile vyvedenou fotografií, na které dva statní chlapci stojí před zářivě bílým domkem. Na jiné zase pózují v plavkách na liduprázdné pláži. Na té středeční se objímají s domorodci, ve čtvrtek se blejskli s obsypaným olivovníkem.  Co fotka, to jste propadali zoufalství, že po bujarém flámu vidíte dvojmo.

Pátečního dne dorazil Venca do práce a již ode dveří hlásil: „Hoši, průser.“ Kolega od vedlejšího stolu jen pozvedl obočí a tvářil se dál nezúčastněně. Byl už na podobné výlevy zvyklý. Já projevil větší zájem. „Vašku, co se děje?“  Nejdřív ještě kousl do obloženého chleba, který mu pečlivá žena vždy večer předem nachystala do lednice, požvýkal a pokračoval.  „Zítra kluci přiletí z dovolené. Auto mám v servisu. Nemohl bys mi, prosím tě, půjčit káru, že bych pro ně zajel?“ Poškrabal jsem se za uchem. Nerad dávám své drahé autíčko z ruky. Venca to věděl. A kul železo, dokud je žhavé. „No, víš, já třeba bych tam ani jet nemusel. Ono kdybys tam jel pro ně ty, tak to by taky nevadilo.“ Krátká pauza. Oprášil si zbytky chleba ze svetříku. „Co? Co ty na to?“ Čekal, co mu odpovím. „Já samozřejmě bych ti benzín zaplatil, to bez debat.“  Ještě chvilku jsem váhal. Udolal mě. Stejnak jsem neměl na sobotu žádný extra zajímavý plán. A sledovat v televizi oslavy upálení Jana Husa, to je opravdu kratochvíle, které se milerád zřeknu. Tak jsem kývl, přislíbil, že ve smluveném čase budu čekat v příletové hale a oba pacholky pak přivezu domů. Spokojený Venca hned volal ženě, jak báječně to zařídil.

Sobotní sváteční ráno jsem se dosyta vyspal, zkontroloval ještě na netu, že letadlo z Řecka nemá žádné zpoždění a chystal jsem se na letiště. Jak dvojčata vypadají, to jsem samozřejmě z fotek věděl. Ovšem dvojčata netušila, že je tam budu vyzvedávat já. Vlastně to věděla, ale neví, jak vypadám. Proto mi Václav nachystal cedulku se jmény, aby pak nedošlo k nějakému nedorozumění. To se mi totiž dost často stává. Po cestě na letiště jsem si v rádiu vyslechl, jak je strašná škoda, že oba červencové svátky připadly na víkend, protože jinak by toho volna pro pracující lid bylo více. Moderátor pokračoval po písničce o tom, kterak bratři ze Soluně v devátém století přišli šířit na Moravu víru, ale to už jsem urputně ladil jinou stanici, abych dal svým novým repráčkům pokouřit.

Na letiště jsem dorazil s mírným předstihem. Ještě jsem si stačil koupit kávičku, zkontrolovat na mobilu nové facebookové příspěvky, odepsat kolegovi, že již čekám na místě a už jsem vyhlížel dvě kudrnaté hlavy od východu číslo 6. Velkou obálku s cedulkou, kterou mi vyrobil Václav, jsem držel celou dobu pod klepetem. Na tabuli zasvítil nápis, že letadlo z Řecka už přistálo. Tudíž jakmile si chlapci vyzvednou zavazadla, začnu je vyhlížet. Paní vedle mě nervózně přešlapovala. Když zjistila, že ji pozoruji, omluvně hlesla: „Dcera přiletí teď z Řecka. Je to její první letecká dovolená.“  Chápavě jsem se usmál. Pomalu se začali trousit první pasažéři. Vyndal jsem cedulku z obálky. V amplionu znělo halou hlášení, nechť si poslední cestující z Rhodosu vyzvednou zapomenutá zavazadla. Paní vedle mě mávala na nějakou hubenou slečnu, která za sebou smýkala kufr velký jako almara. Stál jsem s cedulí a vyčkával. Začali po mně pokukovat lidi. Jeden dokonce dloubl loktem do druhého a ukazoval směrem ke mně. Nechápu, co je na tom, když na letišti někdo čeká se jmenovkou. Když se ale otočila už druhá ženská a jiná se začala polohlasem smát, to už jsem se začal ošívat. Jen tak mimoděk jsem kouknul na svou ceduli.

Velkým Václavovým písmem na ní stálo:

CYRIL A METODĚJ….