Dar od Pána Boha

Každému nadělil Bůh podle svého uvážení. Někomu neskonalou krásu, někomu prudkou inteligenci, někomu fyzickou zdatnost a když se podíval na mě,řekl: „Neboj se, moje drahá, i ty dostaneš velkolepý dar. Říkám mu pracovně Blbý kecy."

„Budeš mít báječnou schopnost v každém okamžiku nevhodně, leč vcelku humorně, komentovat situaci na hranici slušnosti a tady archanděl Gabriel ti bude ty kraviny do ucha napovídat. Nemáš zač!“ dořekl a zářivě se usmál.

Já, omámená Bohovou přítomností, s vděčností dar přijala. „Tak pojď, Gábi,“ vybídla jsem archanděla, aby se ke mně připojil. Ten překvapeně zamrkal řasami a těkal očima mezi mnou a Bohem, jako by nevěřil svým andělským uším. Ale když viděl, že to Bůh myslí vážně, sklopil hlavu a křídla a šel.

Řeknu vám, není to maličkost žít s takovým danajským darem a nebýt odsunuta na okraj lidské společnosti.

Za doby Egypta by mě asi hodili do Nilu, za středověku upálili jako čarodějnici a v zatím neobjeveném kmeni v pralese v Amazonii přivázali liánou ke stromu daleko od lidských obydlí s roubíkem v puse.

Znáte to, když se ocitnete ve společnosti chytrých, ale lehce nadutých lidí? Jak se vzájemně na sebe naparují jako pávi, kdo má větší úspěch, hezčí přítelkyni, delší špičku u bot…a vy vše jen tak tiše pozorujete, zatímco Gábi už začíná plnit svůj úkol. Už to do vás tlačí, vy se začnete usmívat, zatímco se tlak v hlavě zvedá jako v papiňáku a chce to ven. Rudnete a čekáte na vhodný okamžik, nebo na ten moment, kdy někdo tu nálož odpálí. Jako třeba, když se na vás otočí a řekne, je tu něco k smíchu? A to je většinou konec a čas vzít nohy na ramena, aby mě pak nemuseli záchranáři tahat z Vltavy.

Příkladem za všechny budiž jeden z vysokoškolských lavic. Tehdy jsem stála před profesorem, který si mě přísným pohledem měřil a žádal odpověď na vyřčenou otázku, ale mě napadalo asi tisíc odpovědí od lehce laškovných po absurdní, básnička o křišťálové studánce, kde nejhlubší je les a nemravný vtípek, který mi řekl spolužák před zkouškou na chodbě a který jsem nemohla zaboha dostat z hlavy. Jenom ta odpověď, kterou chtěl (teď už netrpělivě prsty klepajícími do notesu) profesor slyšet, ne a ne naskočit. Takže jsem s lehkou úklonou zarecitovala;

Kdo víno má a nepije,

kdo hrozny má a nejí je,

kdo ženu má a nelíbá,

kdo zábavě se vyhýbá,

na toho vemte bič a hůl,

to není člověk, to je vůl. Ehm…Jan Werich.

Rychle popadla index, zmizela z kabinetu, jak nejrychleji to šlo a zanechala konsternovaného profesora na otáčecí židli. Tehdy to vyšlo a termín mi odpustil. Zřejmě si říkal: „Chudák holka, vždyť ona za to nemůže.“

A taky, že jo. Takže, prosím, mějte pro nás pochopení. Máme to od Boha.