Za sedmero horami a sedmero řekami...

Každý večer před spaním, loučí se dcera s uplynulým dnem pohádkou, či básní. Jsou-li dny náročné, odbudu ji procítěnou recitací a zavelím spánek. Zato jsou-li dny klidné a příjemně plynoucí...

...snažím se vyždímat fantasii a servírovat neotřelé pohádky plné moudrosti a ponaučení.

Onehdá přišla mi na mysl tato pohádka:

Dávno, předávno, žil, byl jeden krásný princ. Každý den se procházel po zámku a srdce mu krvácelo nad tím, v jaké nemoderní haciendě bydlí.

Všechny ty staromódní tapiserie, nudné nástěnné malby, kýčovité zlaté rámy - všechno by to změnil. Jenom kdyby mu dal pan tatíček král svolení. K čemu posílal jej otec na studia moderní architektury do okolních království, když nabyté zkušenosti nemůže využít?

Vždyť kolikrát sedával u otcova trůnu a ukazoval mu nejnovější vydání časopisu Můj zámek and Living, aby otce poučil, kterým směrem se vydává moderní architektura.

"Francie, Anglie...ti všichni se posouvají vpřed a my se držíme tradic jako mor chudých. Však dej mi svolení, otče a já přeměním tvé sídlo v architektonický skvost," dušoval se princ.

Otec jen s nezájmem mávl rukou, řka, že by se princ měl raději oženit, aby přestal mysleti na blbosti.

Synova umělecká duše trpěla. Rady otce zdály se mu prosté rozumu. Na ženitbu nepomýšlel. Dosud nepotkal dívku, jejíž půvaby by předčily krásu významných staveb v hlavních městech sousedních říší. Ty křivky kopulí, ta ztepilost chrámů! Co je žena vůči katedrále?

Jenomže princ nebyl z těch, kteří se po prvním odmítnutí uraženě stáhnou do stínu. Dobře věděl, že častá krůpěj i kámen proráží. Otravoval proto tatíčka, jak jen mohl. U snídaně mu nenápadně zanechával vedle talíře časopisy o bytové architektuře, knihy o moderním umění a vlastnoruční náčrty přestavby. Na obědy i večeře zval proslulé architekty a několik podplacených hrabat, která stále jen drmolila něco o fádnosti interiéru a zchátralosti exteriéru.

Když se do situace vložila i královna, která měla pro synovy vrtochy vždy pochopení, král se podvolil.

Řekl tehdy památnou větu, kterou kněží zapsali do kroniky, aby byla uchována i pro příští generace, neboť z ní přímo prýštila vladařova moudrost: "K čertu s tebou, ty malej votravo. Tak si to tu předělej, jak chceš, ale už mi dej konečně svatej pokoj."

Princ si výskl, vesele si povyskočil, objal královnu i krále a utíkal do svých komnat, které si v mžiku upravil podle svých požadavků. Na těžké dubové dveře pak pověsil cedulku s nápisem Královské ateliéry - klepejte.

Během týdne dokončil Princ plánování a do měsíce zachvátil zámek chaos. Všude se vrtalo, škrábalo a hlavně strhávalo. Celé jižní křídlo se pod silou dynamitu poroučelo k zemi.

Což o to, podívaná to byla velkolepá, ale král s královnou lehce znejistěli, zda byla rekonstrukce skutečně dobrý nápad.

Na čaj o páté dorazil princ se stavební helmou na hlavě, plány srolovanými v podpaží a blaženým úsměvem na rtech. Král i královna jej podrobili důkladnému výslechu, aby si ověřili, že ví, co dělá, když se dnes odpoledne museli bez předchozího upozornění rozloučit s významnou částí zámku.

Princ oba dva ohromil velice působivým plánem. Král s královnou souhlasili a vše se zdálo zalité sluncem do doby, než král natáhnul ruku a žádal list s předběžnou kalkulací.

"Kalkulací?" opakoval po něm překvapeně princ, načež zahanbeně přiznal, že tu nemá, neb na ni zapomněl a bohužel netuší, kolik zlaťáků přestavba z královské pokladnice uzme.

Král nazval syna hlupákem a vyhnal jej do ateliéru.

Synovi bylo jasné, že bez kalkulace nesmí přijít otci na oči. Jenže, jak na to? Něco takového v životě nedělal. Princ si začal skoro zoufat, když tu přišla mu pomoc nečekaná. Sluha ohlásil návštěvu princezny ze sousedního království - vystudované ekonomky. Princ zajásal. Ve dveřích pannu nadšeně přivítal, chytl ji za ruku a už ji vláčel do svých komnat. Dívka s plavým vlasem až k pasu, něžným obličejíčkem a rty jako malina usedla překvapeně za stůl, načež dostala bez dlouhého vysvětlování do ruky kalkulačku. Dnem i nocí děvče počítalo, aby třetího dne vyšlo s kalkulací z komnat na denní světlo.

Když král uviděl výslednou sumu, zhrozil se a jal se třískat prince žezlem hlava nehlava. Princezně pak mezi údery podal loňskou účetní uzávěrku, ze které okamžitě vyplynulo, že takovou přestavbu si království nemůže dovolit.

Princ byl zdrcen. Jeho sen se rozplynul a to ho bolelo více, než tupé údery zlatým žezlem s ostrými drahými kameny. Zbitý a nešťastný posadil se na zem vedle trůnu s hlavou v dlaních.

"To je konec," zaúpěl král.

"Ne tak docela," opatrně promluvila princezna do ticha a přistoupila blíže k panovníkovu trůnu.

"Vaše Jasnost si skutečně přestavbu dovolit nemůže, ale s mým věnem by to možné bylo," pravila prostě.

Král zůstal ohromen. Nad takovou variantou nepřemýšlel, ale ihned se mu zalíbila, a tak k sňatku bez váhání svolil.

Princi vlila myšlenka na bohaté věno nový život do žil. Vyskočil na nohy a zatočil svou nevěstou ve vzduchu.

Všichni poddaní vyhazovali čepice k nebi a volali: "Bude svatba!" zatímco se princ s pannou v náručí radoval: "Bude přestavba!"

A tak byla svatba i přestavba.

Princ se do své chotě brzičko bezhlavě zamiloval a nosil ji v hluboké úctě, neboť podle jeho názoru žena, která je ochotna utratit věno za štukování, je žena mimořádná a tedy rovna proslulým chrámům, zámkům i hradům.

A jestli neumřeli a královská pokladnice nevyschla, tak tam staví dodnes.

P.S. Bůhví, co z toho dítěte vyroste...