18 věcí, které dělám, když jsem v Praze

Mám pocit, jako kdybyste pustili stopky a já slyšela tikot každé vteřiny, která uplynula a která mi připomíná, že můj pobyt se krátí, a proto není čas ztrácet čas. Než můj pražský čas vyprší, je třeba zažít mnoho věcí...

1. Jako třeba vést plodný rozhovor s operátorem, který mi nutí zase novou simku a tedy nové telefonní číslo, protože jsem si za celý rok nedobila kredit a ten dobrák mi číslo opět bloknul (děkuju, už bych byla nervózní, kdybych si tohle kolečko nedala),

2. vysvětlovat v Penny, že opravdu nechci českou zákaznickou kartičku, páč v Rakousku s ní můžu tak leda…vlastně mě vůbec nic nenapadá, k čemu by mi ten kus plastu byl (kecám, něco mě napadá, ale je to sprostý a tohle je slušný a intelektuální blog...ehm, ehm),

3. mlátit hlavou do volantu na jižní spojce, protože už je zase kolona,

4. poslouchat v koloně Blaník a zpívat s Luckou "Plyn už syčí z trooooouby vééééén" a pak si všimnout, že ve vedlejším autě někdo blbě zírá,

5. vytáhnout svůj stařičký telefon a nacpat do něj novou simku, nastavit rok 2017 a pak se ho stydět vytáhnout v tramvaji, aby si lidé neodsedli,

6. obeslat všechny známé, že mám nové číslo, ale protože nemám v ČR internetové připojení, tak ať mi laskavě píšou sms (vyslechnout si nespokojené mrmlání), 

7. zajít za babičkou na brutálně silné kafíčko a dva zákusky, 

8. fňukat, když si mám koupit jízdenku za třicet dva korun a horečnatě přepočítávat jízdy za den, aby mi to časově vyšlo a já nemusela zaplatit ani kačku navíc. Stát dvacet minut před automatem na jízdenky a zvažovat, jestli je strategičtější koupit celodenní za sto deset korun nebo tři za třicet dva a na Náplavku dojít pěšo, 

9. a pak nechat v drogérii litra,  

10. pořádat výlety na Karlův most a špacír po Václaváku, protože se tam stejně většina pražských přátel podívá až pod mým velením,

11. chodit očumovat výlohu obchodu Blanky Matragi za Prašnou bránou, ale jenom očumovat…protože bych tam určitě vlezla s provinilým obličejem, ze kterého by se dalo jasně vyčíst, že tam jdu jenom otravovat, protože nejsem ani vdaná za ropného magnáta ani nejsem členka harému arabského šejka. Což je někdy docela škoda… 

12. jít na tatarák, svíčkovou se šesti, nakládaný hermelín, sosat Plzeň, srkat Pho Bo a pak ještě natlačit jarní závitek a vůbec se chovat jako nevybouřený Němec na rozlučce se svobodou,

13. opruzovat kámoše, které jsem dlouho neviděla, ať jdou ven, 

14. potkat v metru revizora, sklopit oči a i přes provinilý výraz se snažit být maximálně nenápadná. Ačkoliv mám jízdenku v kapse (Hele, já sama nevím, proč to dělám. Třeba se to s třicítkou změní, což?),

15. jít na thajskou masáž a zatímco mi Thajka drtí obratle, ptá se sladce „Au, Au?“ uvažovat, proč že tam chodím a proč za tu tyranu ještě platím?!

16. Zajít si ke kadeřnici, na kosmetiku, do kina a do divadla. Hlavně tedy proto, že kadeřnici můžu s klidem vysvětlit, jak to chci a nemusím se omezovat na "Zkrátit a melír. Danke". České kino a divadlo má zase ten půvab, že mu rozumím a směju se ve správných místech a ne jako trubka, až když si vtip přeložím, dojde mi a zasměju se – asi tak o pět minut později…

17. vykupovat pražské antikvariáty a pořizovat zásoby českých knih, abych pokryla mimo-české období a neocitla se nedejbože v knižní tísni. Což znamená, naložit na hrb deset knih, táhnout se s nimi přes celou Prahu a pak ještě pět set kilometrů na jih,

18. vzít Maďara do centra na památky - K Medvídkům, K Tygrovi, do Pivního klubu a pak na Hrad, to se ví... (Maďar - Hele a z jakého roku je Pražský hrad? Já - ticho. Maďar- No tak aspoň z jakýho století? Já - ticho. Maďar - No? Já - U Pinkasů čepují pivo už od roku 1843. Maďar - Fajn. Jak se tam dostaneme? )

Jo jo, v Praze bylo, je a bude blaze.