Je moc potěšující vidět, jaká se mezi námi vzedmula vlna solidarity s Ukrajinou. Je však naivní si myslet, že za všechnu pomoc přijde poděkování. Pomáhat bychom měli především z přesvědčení a ne proto, že očekáváme vděk.
Zatímco se nám s manželem daří přískokem vpřed dávat dohromady byt 1 + 1, který nabízíme pro ukrajinské uprchlíky, sleduji, jak se množí zprávy a svědectví o nevděčných běžencích, co si neváží nabídnuté pomoci. Někdy jde o fejk, jindy je to podle všeho pravda. Velký údiv ani pohoršení to však ve mě nevyvolává. Vždyť mezi uprchlíky bude zhruba stejné zastoupení hlupáků jako v normální populaci. Je to podobné, jako když si myslíme, že všichni doktoři musí být fajn lidi, když pomáhají druhým. No a nejsou, mluvím z vlastní zkušenosti.
Myslím, že tady ani tak nejde o konkrétní zkušenost, jako o naše očekávání, která v některých případech nedojdou naplnění. To by však pomáhajícího nemělo odradit. Důležitější je v tuto chvíli princip. Proč pomáhám a jak pomáhám. Když jsem si s mužem schválila záměr zprovoznit pro uprchlíky volný byt v jeho rodném domě, vyvstala otázka, jak ho připravit. Obyvatelný byl, ale s vytopeným stropem (před vánoci v horním bytě praskl nový plastový odtok sprchového koutu) a prokouřený skrz naskrz. Já sama bych nechtěla do takového bytu jít. Nejde o standard a drahé vybavení, jde o čistotu. Tak to vnímám alespoň já a chci nabídnout byt v takovém stavu, jaký by byl i pro mě příjemný. Zároveň respektuji, že to někdo jiný může mít jinak. Ať už na straně pomáhajících či pomoc přijímajících. Lidé jsou zkrátka různí.
Byt jsme tedy připravili na malování, což obnášelo vynosit vozík různého harampádí, přetřídit stohy knih a dalších nashromážděných věcí, vyklidit skříně a zbytek někam zastrkat, aby měl malíř prostor. Naštěstí v domě žije šikovný zedník, který se vymalování ujal. Pro nás je to poněkud logisticky náročné, žijeme 140 km jinde, než-li je mužovo rodné stavení. Až bude vymalováno, zbývá už jen uklidit, umýt okna a vytepovat matrace. Všechno ložní prádlo je vyprané a voňavé. Kuchyně by chtěla z gruntu přetřídit, ale na to nezbude nejspíš síla. Pojedeme dokončit dílo příští týden a ideálně hned někoho nastěhujeme.
Zdaleka ne vše jde v posledních dnech podle mých představ. Po dvou letech covidu je člověk prostě objektivně trochu vycucaný. Děti už naštěstí delší dobu chodí do školy, takže máme volnější ruce, ale i tak je pořád co řešit. Jen tak namátkou: mezi běžnou prací a dvěma uklízecími brigádami řešíme dcery pobyt v nemocnici, na konci léta si zlomila loket a nyní jí musí z kosti vyndat fixující drátky, je to bohužel s celkovou anestezií, takže na tři dny, nutné předoperační vyšetření, PCR testy atd. Největší výzva je vydržet její nálady a strach, který se projevuje tím, že už tři dny nepřetržitě mluví (tedy s výjimkou spánku). Připomíná mi strýce Pepina z Postřižin. Když se snažím vypařit z místnosti, plynule přejde do zvýšeného hlasu a řve na mě přes dvě poschodí. Do toho malujeme druhou půlku našeho baráku, kterou obývají rodiče, věci je tedy potřeba částečně přenosit do naší poloviny. No a tak by se dalo pokračovat, každý to jistě zná ze svojí zkušenosti.
Abych to shrnula. Zkrátka mám pocit, že jestli se na mě příští týden neusměje ukrajinská maminka, až jí přivedu do bytu, tak se asi rozbrečím. Možná se opravdu rozbrečím, ale rozhodně nezměním svůj názor na potřebu pomáhat. A když někdo chce pomáhat a má k tomu příležitost a zdroje, měl by mít také trpělivost a výdrž. Ty se totiž počítají a ve výsledku jsou dosti rozhodující. A neplatí to ostatně jenom v této záležitosti.
