"Přemaluj si to sám, když ti to tak vadí", pravil zastupitel

Přístup k čerstvým dezinformacím má dnes každý majitel internetu. A konzumentů těchto zpráv bude vždycky dost. Nejen ve městě, ale i na vesnici. A jak se to projevilo u nás?

Předně, nedělám si iluze, že "vypnutí" vybraných dezinformačních webů nařízené státem bude mít nějaký dlouhodobý účinek. Konzument takového zpravodajství se vyznačuje tím, že je pro něj přísun dezinformací něco jako droga. Má pocit, že odhaluje něco, co je běžným lidem skryto, připadá si výjimečný a důležitý. A už jen z této logiky plyne, že se bude po informacích tohoto druhu pídit, pokud jeho momentální zdroj vyschne. Společným znakem příjemců těchto informací je pak jakási základní životní nespokojenost. Mají pocit, že jim společnost něco upírá - lepší živobytí, spokojený partnerský život, slávu, věčné mládí, atd.. A hlavně za nic z toho si nemohou sami, všechno příkoří jim působí někdo druhý. Na všechny takové lidi to jistě neplatí, výzkum na to nemám a popisuji tak pouze svoje malá pozorování. 

Ale teď zpátky k příběhu, který jsem tady nakousla v předchozích článcích. U nás na vesnici někdo pomaloval nepoužívané zemědělské budovy nechutnými nápisy provolávající slávu Putinovi a přirovnávající NATO a EU k hákovému kříži. Je nabíledni, odkud k dotyčnému malíři či malířům toto smýšlení přišlo. Vyfotila jsem tuto ostudu a dala na fb našeho okrašlovacího spolku s douškou o tom, že předáváme podnět na vyšetření policii. A čekala, co se bude dít.

Na příspěvek nejdříve reagovala paní ze sousední vesnice, která vehementně vyvracela , že objekty pomaloval její syn, který se s partičkou dost často kolem nich poflakuje, a která podezření kolující v éteru zachytila. Napadala přitom hned svého souseda, který prý tyto zprávy rozšiřuje a omladině prý do jejich "klubovny" v jednom z objektů dokonce vhodil mrtvou bílou kočku. Dokonce se zde pak objevila i policie a pár lidí se na cosi vyptávala.

Další dějství příběhu se odehrává v místní hospodě. Zatímco moje rodina tráví víkend na horách a znaveni po lyžování odpočíváme a chystáme se usnout, v naší nálevně je podle všeho živo. V půl dvanácté zakvílí do ticha našeho pokoje příchozí sms (můj manžel používá předpotopní tlačítkový přístroj, na kterém se hlasitost nedá příliš regulovat). Píše kamarád, že v hospodě upozornil přísedícího zastupitele, že s těmi nápisy by bylo třeba něco udělat. Ač jinak nemluvný zastupitel (opravdu je vyhlášený tím, že se téměř nikdy neprojevuje), se na něj vmžiku obořil, že si to má přetřít sám, když mu to tolik vadí. Zhnusen ještě další poznámkou místního hajného o tom, že tyhle nápady mu nakukává určitě někdo z vedlejší vsi (dopracovali jsme se u nás k takovým dvěma znesvářeným enklávám), píše rozhořčenou zprávu o tom, že si to tedy zamalujeme sami.

Po výměně pár sms nemůže můj muž zabrat, bereme tedy láhev vína a přesouváme se do společných prostor chaty, kde se z toho prozření, které ovšem nebylo zase tolik nečekané, snažíme dostat. Abych tedy byla přesná, on pan starosta slíbil, že to někdo z údržby obce půjde zamalovat, ale do osudné hospodské poznámky pana zastupitele se tak nestalo a v nejbližších dnech by to asi také neproběhlo. Navíc se nejedná o majetek obce, takže jakákoliv akce by byla jen zdráhavá (majitel, což je nástupce bývalého zemědělského družstva, momentálně firma okolo Agrofertu, pak na údržbu peče úplně). Co na tom, že je třeba vzít jen štětku do ruky, zbytek barvy a za chvíli je hotovo.

Neděle, kterou už trávíme doma, je zasvěcena práci v ovocném sadu a pak také akci Z, na kterou přijde pár dobrovolníků, zaplať bůh za ně. Stěny září čerstvým vymalováním a my čekáme, až zase informovaný konspirátor vytáhne sprej, aby nám všem, kdo jezdíme kolem, sdělil svoje světonázory.