V naší malé vesnici, která čítá jen něco málo přes sto stálých obyvatel, bylo už několik let, co se vedení obce týče, poněkud zatuchlo. Rozhodli jsme se proto s několika dalšími nespokojenými sestavit kandidátku. Co to přineslo?
No, nezvítězili jsme. Získali jsme tři zastupitele ze sedmi, což trochu zabolí. Nicméně ve světle pozdějších zjištění, které jsem různě posbírala v rozhovorech s lidmi z okolních vsí a vesniček, jsme zase tak špatně nedopadli. A později mi došlo, že alespoň ti, se kterými jsem mluvila, vnímají docela podobný model, jak se dnes lidé na některých vesnicích ve volbách rozhodují. A není to přílišný důvod k radosti. Proč? Jednoduše řečeno proto, že z lidí mluví strach, závist, nedůvěra, neochota ke změnám a k tomu uznat, že se někomu podařilo či že někdo jiný zvítězil.
První povolební okénko se naskýtá kousek od Berounky, ve vesnici, do které jezdí moje dcera do školy, ve které učím na pár hodin i já. V roce 2009 na toto zapadlé místo přišla parta lidí a koupila zchátralý soubor objektů, chtěli v nich vybudovat chráněné dílny a zaměstnávat v nich zdravotně postižené z nedalekých domovů sociální péče. Z ruin se jim nakonec podařilo vzkřísit dnes dobře fungující pivovar. Po nějakém čase se rozhodli založit školu, aby se měli děti kde vzdělávat (ve vesnici škola kdysi fungovala, ale pro nedostatek dětí byla později zavřena). Ve svém úsilí stále pokračují a obec se začíná znovu zalidňovat a žít. Lidé okolo pivovaru kandidovali i ve volbách a oproti minulému období ztratili jeden mandát a obhájili pouhý jediný v sedmičlenném zastupitelstvu. Vyhrálo stávající vedení obce z řad starousedlíků a hasičů, a to pod explicitně vyjadřovaným sloganem Nechceme žádné změny. Neříkám, že jsou mezi nimi samí špatní lidé, ale jsou to lidé, kteří trvají "na starých" časech, které jsou ale v nenávratnu. Jak se s tímto přístupem budou adaptovat na ceny energií, přeměnu klimatu či měnící se demografii, jen bůh ví.
Obloukem přes naši obec a zase zpátky k Berounce, ale o kousek dál po proudu. Naše ves má v majetku krásný malý kostelíček. Památkáři na něj začaly uvolňovat peníze, dotace jsou však vždy se spoluúčastí obce. Opravuje se na etapy a obec na rekonstrukci vydá nemalé peníze. Další využití kostelíku je však diskutabilní. Pokud obec nebude kostel aktivně nabízet, např. na svatby, bude jí to stát jen náklady na údržbu a přínos žádný, až na těch pár akcí za rok v hezkém prostředí (cca 3 do roka). Chci proto vyzvědět nějaké informace a volám do jedné malé vesničky, pod kterou patří malebný kostelíček v ohybu Berounky. Je to kouzelné místo, které svatebčané milují a se svatbami se tady v sezóně dveře netrhnou. Zajímá mě, kdo a co za tím stojí. Pan starosta je sdílný, kostelíček je jeho dítětem. Stará se o něj přes dvacet let, ale stojí a leží to jen na něm. Místní to v podstatě nezajímá a do kasy to přinese třeba 60 tisíc za rok. Uspořádají se za ně dvě větší akce, kam lidé dorazí, mezi nimi i pár místních. Pan starosta působí unaveně, před sebou má závažnou operaci, kterou dlouho pro vykonávání starostenského křesla odkládal. Navíc volby nedopadly pro něj nejlépe, na paty mu šlape někdejší starosta, který málem přivedl vesnici na hunt, v době přebírání současným starostou hrozil obci bankrot a další nepříjemnosti.
Další dva příklady už jen stručně. V jedné nedaleké obci "vsadili" na model co kandidát, to jedna kandidátka. Dopadlo to tak, že bylo sice zvoleno pět členů zastupitelstva (do voleb šlo celkem 6 kandidátů), ale jedna z kandidátek hned po volbách odstoupila a jelikož v tomto modelu nejsou žádní náhradníci, budou se zde s velkou pravděpodobností muset opakovat volby. Je to v podstatě výsledkem neochoty se domluvit mezi s sebou, každý ať si jede na sebe, pak se ukáže. No a ono se ukázalo, že to bude stát státní kasu další nemalé peníze.
Poslední příklad směřuje blíže ku Plzni, tam jedna odstupující starostka pro změnu smazala všechny pevné disky a nastupující gardě zanechala pouze to nezbytně nutné pro provoz úřadu, ani čárku navíc. Starostka to byla poměrně pilná, patřící do sorty těch, co berou starání se vážně, i když se to nemusí všem líbit. Což se také stalo a starostka dostarostovala, zatímco nově nastoupivší na mí zdatně plivali, což příliš neunesla a přistoupila k výše popsanému kroku.
Co z toho všeho plyne? Především nám příliš nejde pěstovat dobré vztahy v komunitě. Možná tomu přidal kovid, ale klíčem bude i naše povaha. Jsme dost podezřívavý národ, je tu malá důvěra v to, že když jde někdo do politiky, nemusí mít nutně postranní úmysly. Také se nedokážeme pochválit za něco, co se povedlo. Sebe, a už vůbec ne ostatní. Vesnické politické scéně také bohužel dominují hospodské povídačky a v menšině jsou zde zavedeny otevřené diskuse, do kterých může každý přispět a dozvědět se v nich, co potřebuje. To už jde ruku v ruce s neochotou ke změnám, které jsou primárně vnímány často jako hrozba - "kdo ví, co to přinese". Možná nám poslední roky ukázaly, že změny jsou spíše k horšímu, ale zároveň byly i sdělením, že už svět nebude nikdy stejný a adaptace je nezbytná. Což ještě ne všichni chápou.
