O zdražování aneb co dělat, když nechcete prodávat vajíčko za pět korun

Je to naprosto evidentní, všechno se zdražuje a to velmi razantně. Vidí to dokonce i někdo jako já, kdo ceny dosud nijak detailně nezkoumal. Dražší je jídlo, nafta, semínka, náplasti, dřevěné palubky, beton i krmivo pro zvířata. 

Žijeme dvanáct let na samotě u lesa. Slepice jsem plánovala dlouho a většinou záměr troskotal na tom, že pro ně u lesa potřebujeme voliéru, jinak bychom s nimi jen krmily všudypřítomné dravce. A do té se nikomu příliš nechtělo. Nakonec jsem si je pořídila místo svatby ke čtyřicátým narozeninám. To bylo před dvěma lety, začal řádit covid, svatbu jsme zrušili a já prohlásila, že když ne svatba, tak aspoň slepice budou.

Oplotili jsme výběh, zakryli ho sítí, pořídili sedm slepiček a dlouho čekali, než snesly první vajíčka. Pak se nám jich trochu zželelo, že musí pobíhat po holém výběhu, tak jsme je pouštěli na travičku, čehož po pár dnes pozorování využil jestřáb a se slepicemi neměl slitování. Nyní už mám za sebou třetí doplnění hejna, přišly další ztráty, ale s jarem i větší snůška. Vajec je tolik, že je nestíháme jíst. 

Myslím si o sobě, že mám ekonomické uvažovaní. Ostatně kromě učení ve škole už osm let podnikám a umím prodat svoje zboží s dobrým ziskem. A přesto se nedokážu nějak vnitřně popasovat s tím, že kvůli rostoucím cenám pšenice, šrotu i mladých kuřiček, bych měla vejce od svých slepic prodávat za pět korun kus, což by tak odpovídalo vynaloženým nákladům a času. Vejce je základní potravina, celá léta stojí tři koruny a basta. Nikdo neví lépe než já, kolik mě hejno slepic reálně stojí času a peněz, a přesto je pro mě problém si za vejce říct pět korun. Dopadá to tak, že s vejci raději obdarovávám rodinu a přátele. 

Dobře. Možná vejce naložím do vodního skla (vždycky mi ten název připadal tajuplný) a sníme je v zimě. Ale se všeobecným zdražováním se budeme muset popasovat všichni. Je dobré si uvědomit, že je výsledkem celé řady okolností, nejen covidu a války. A jestli nám někdo nabízí jednoduché vysvětlení inflace a ukazuje prstem na nějakého konkrétního viníka, měli bychom se mít na pozoru - rozdělení společnosti je tak jednoduché a je důležité si klást otázku, komu to prospěje. Nám určitě ne, akorát se budeme cítit více frustrovaní.

V sociologickém zkoumání se dobře ví, že lidé nejsou zdaleka tak chudí v absolutních číslech jako když posoudí svoje živobytí a případnou chudobu srovnáním s ostatními. To si i celkem dobře zajištěný občan začne připadat jako chudák. Je nasnadě, že vnímání toho, o kolik "blahobytí" nyní přicházíme je odvozeno hlavně od toho, co jsme si po dlouho dobu dopřávat mohli. 

Co s tím? Zkuste se srovnat třeba s těmi, kdo jsou na tom hůř než vy a hned se budete cítit lépe. Teď nekorektně zlehčuji. Bez legrace bude opravdu hodně těch, kteří nebudou schopni poplatit bydlení ani jídlo a těm je třeba hodit záchrannou síť. A tomu zbytku podle mne velmi prospěje přehodnotit to, co opravdu potřebují ke spokojenému životu. Pravidelné letecké dovolené, nová auta, značkové oblečení a elektronika držící se trendů to rozhodně nejsou. 

A ještě jeden tip. Zkuste se přestěhovat na vesnici. Má to tu výhodu, že můžete žít poměrně skromně a nemáte pocit, že nějak strádáte. Jste pořád na čerstvém vzduchu, za přírodou se nemusíte každý víkend trmácet z města, vajíčka a zeleninu máte z vlastních zdrojů a rozhodně nehrozí, že byste utráceli každý den v kavárnách a obchodních centrech.