Na školách právě probíhá focení třídních kolektivů. Za nás, v osmdesátkách, jsme se na pokyny učitelek vzorně vyřadili, cvak a bylo to. Dnes existují už přístupy přátelštější, ale pořád se najdou i ty hodně rigidní.
Málokdo se rád fotí. Možná u některých lidí může mít tahle nechuť zdroj právě ve školním focení, kdy se na povel museli všichni postavit na určeném místě do řady, natočit se podle instrukcí a vykouzlit křečovitý úsměv. Nikoho nezajímalo, že se vám právě na nose vyrazil červený pupínek nebo vám focení zapomněli připomenout a vy máte na sobě otahané oblečení po starším sourozenci. Hlavně šup, šup, je málo času, musí to odsejpat.
Myslím, že focení je hodně osobní záležitost. Netrpím nějakou přecitlivělostí, ale fotografovaný člověk by se měl cítit pokud možno dobře. Když se já dnes dívám na svoje školní fotky, vidím ztrápený obličej a vytažená ramínka, což ve mě vyvolává spíše sklíčenost než nějakou příjemnou nostalgii. Zároveň souhlasím s tím, že je pěkné si vzpomínky na školní léta uchovat.
Proto mě velmi těší, že malá soukromá základní škola Pivoňka působící v odlehlé vsi na severním Plzeňsku, kterou navštěvuje moje dcera a já zde učím na druhém stupni, má k focení jiný přístup. Což ostatně odráží celou atmosféru školy, která je k dětem přátelská a kombinuje v sobě různé alternativní prvky vzdělávání. Nejsem tedy fotograf, ale myslím, že klíčové je mít dostatek času, empatického fotografa a pokud možno hezké prostředí. Pak si na fotkách můžete prohlížet uvolněné a přirozené obličeje, a je vám jasné, že i za mnoho let budou tyto fotografie vypovídat o jednotlivých osobnostech vašich spolužáků tak, jak si je pamatujete.
Můj syn je druhým rokem na osmiletém gymnáziu, protože v době, kdy měl jít do šesté třídy, neměla Pivoňka ještě druhý stupeň. Odcházel z ní nerad. V podivné atmosféře covidové pandemie složil několikrát odložené přijímací zkoušky a pak se poměrně dlouho sžíval s klasickým pojetím vzdělávání, protože byl zvyklý na jiný způsob. Často si o tom doma povídáme a hodnotíme, v čem se jaké přístupy liší, čemu to může prospívat nebo naopak škodit. Zajímá mne při těchto diskusích také atmosféra jeho současné školy a třídy. Proto mne zaujalo i vyprávění o tom, jak proběhlo jejich třídní focení před několika málo týdny.
Na úvod je třeba poznamenat, že můj syn je z kluků ve třídě nejmenší, což je u něj samozřejmě zdrojem občas větší, občas menší, frustrace. Právě z důvodu jeho nevelkého vzrůstu si ho fotograf nadirigoval mezi holky do první řady sedících žáků a pak přišla jeho památná věta: "Když už máte to štěstí, že sedíte vepředu, tak se narovnejte a dejte si ruce do bábovičky!" Názorně pak propletené ruce umístěné do klína ukázal.
No, jeho výraz na fotce je zcela odpovídající tomuto kontextu. Na druhou stranu, kdyby tahle věta nezazněla, tak jsem tento článek nenapsala. Vedle fotky mu tedy nejspíš vlepím do alba i můj esejistický příspěvek. A budu doufat, že postupem času se atmosféra našich škol bude měnit spolu s pochopením toho, že školy jsou zde přece pro děti a děti jsou taky lidi a mají nárok na hezké vzpomínky na jejich školní léta.
