Před asi čtrnácti dny jsme v bytě po mé tchýni ubytovali ukrajinskou rodinu. Jsou z Kyjeva. Mají dvě malé holčičky, dva a tři roky, a přišli se dvěma igelitkami, jestli se tak dá říkat modrým sáčkům na odpadky.
Nebudu zastírat to, že jsem nečekala, že zrovna k nám přijde celá rodina včetně otce dětí. A zároveň by mě nenapadlo se hned přeptávat, proč nezůstal na Ukrajině, aby bránil svoji zemi. S velkou pravděpodobností odjel ze země legálně a ano, mohl zřejmě dobrovolně zůstat. Ať je to jakkoliv, myslím, že soudit taková rozhodnutí může jen někdo, kdo je sám někdy podstoupil. Což my zatím díkybohu dělat nemusíme.
Příjezd k nám do bytu byl poněkud hektický, potřebovali jsme se brzy sbalit a odjet s mužem zpátky domů k našim dětem. Zběžně jsme tedy nové obyvatele provedli bytem, ukázali jim spotřebiče a obešli městečko, aby věděli, kde si mohou nakoupit a kde je pošta. Došli jsme s nimi také na obecní úřad. Jejich děvčátka začala být brzy ukňouraná. Konverzaci zajišťoval můj partner, který mluví trochu rusky, ale dlouho ruštinu nepoužíval. Měl z celé situace trochu stres, který se projevil tím, že měl potřebu ve své kostrbaté ruštině pořád něco vysvětlovat a přehlížel patrné signály únavy druhé strany. Nakonec se mi ho podařilo jemně odlákat a jelo se domů.
Od té doby probíhá komunikace pouze na dálku (bydlíme dost daleko), povětšinou se mnou a pouze anglicky, kdy já angličtinu umím, ale druhá strana spíše používá překladač. Jaké jsou postřehy? Ačkoliv vím, že si nepřivezli takřka nic, tak je problém z nich dostat, co vlastně akutně potřebují a řadu věcí musí určitě postrádat. Důvod je ten, že je jim trapné si o pomoc říkat, tedy alespoň těm "mým". Zkouším si dosadit sebe do jejich situace a je mi jasné, že bych se také necítila komfortně, když jsem celý svůj dospělý život zcela soběstačná.
S odmlkami si dopisuji s otcem rodiny a argument, který ho nakonec přesvědčí je, že další věci my osobně kupovat nebudeme, ale obstarají je naši přátelé, které v regionu máme. Nakonec se uvolí požádat o golfky pro mladší z dcer, se kterou je bez kočáru problém se kamkoliv vypravit. Hotovost opakovaně odmítá, i když víme, že má peněz sotva tak na dva větší nákupy jídla.
Další dny se soustředí na vyřizování bankovního účtu a žádosti na úřadu práce, kam musí opakovaně. Mezitím si aktivně hledá práci. Oklikou se dozvídáme, že do Čech s nimi přijela i jeho matka. Ta zůstala někde u Tábora, zatímco jeho rodina pokračovala do Budějovic, částečně možná i proto, že mezi jeho ženou a matkou nastala po několika dnech sdílení jednoho pokoje jakási roztržka. Ano, dokážu si to barvitě představit.
Moje zkušenosti mi potvrdí i známá, která se stará o uprchlíky přijíždějící do středočeského Rakovníka. Často mají problém si říci o pomoc, zejména o tu materiální. Jedna rodina byla, přesto že se jí několikrát ptali, celý víkend takřka bez jídla. Pokusy o vzájemné seznamování uprchlické komunity ve městech také často nefungují. Lidé se uzavřou v poskytnutém ubytování a vyjíždějí jen za nezbytnými záležitostmi, na nějakou nadstavbu ve formě sociálních kontaktů nemají příliš náladu, což se jim nelze až tak divit. Přece jenom nepřijeli na studijní pobyt v zahraničí, ale utíkají před válkou. A je pravda, že se najdou i tací, byť jich je pár, kteří nejsou s nabídnutou pomocí spokojeni. Jejich ukrajinská překladatelka, která tu léta pracuje ve službách, se za takové krajany prý stydí.
Situace není lehká, lidé jsou unavení a opotřebovaní, první vlna euforické pomoci je za námi. Nenechme se ale otrávit brbláním nespokojenců, pomoc má pořád velký význam. A jestli na uprchlících vidíme chyby a někdy se nám zdá jejich chování zvláštní, uvědomme si, že to jsou taky jenom lidi, stejně jako my.
