Kdo chce pomoci, cestu jak si vždycky najde

Pomáhat Ukrajině zasažené válkou lze různě, od posílání peněz, darování potřebných věcí pro uprchlíky, nabídkou ubytování či věnování svého času pro nepatrné přispění v informační válce. Vše se počítá. 

Slíbila jsem vám pokračování o tom, jak se v naší domácnosti i na vesnici, kde žijeme, promítá válka o Ukrajinu. S dětmi o válce mluvíme, ale snažíme se nevytahovat téma příliš často, spíš je uklidňovat, ale zároveň jim nic nezastírat. Děti jsou však k rozpoložení rodičů hodně vnímavé a když chtějí, informace si už umí najít sami, když ne ve zpravodajství, tak na youtube, jakkoliv naší generaci se to zdá podivné. 

Syn je v týdnu doma, má jarní prázdniny, v jiném termínu než dcera (jejich školy jsou každá v jiném okrese). V úterý přijde s tím, že si chce koupit novou počítačovou hru, ale že je mu to vlastně blbý, když kousek odtud musí mámy s dětmi utíkat ze svých domovů a tatínky nechat ve válce. Sám nabídne, že stejně kolik stojí vybraná hra, mám poslat z jeho našetřených peněz nějaké sbírce pro Ukrajinu. Když se to dozví později jeho sestra, chce ho jako vždy trumfnout, takže ihned vyloví ze své peněženky daný obnos a přihodí ještě pár stovek navíc, hodí je na můj stůl a zadeklamuje, abych je také poslala na "tu" Ukrajinu. Je o tři roky mladší a nechce být v ničem pozadu, ani co se pomoci týče. Zaokrouhlím to tedy hodně nahoru a zadávám příkaz k úhradě.

Žijeme na rodinné usedlosti. Budovu bývalého mlýna sdílíme jako dvojdomek s mými rodiči, v mlýnské "vile", která sloužila mlynářům k bydlení a stojí tu od roku 1933,  žije moje teta. Její kamarádka volá, že syn zprovozní velkou rekreační budovu, kterou koupil před nějakým časem, ale zatím byla prázdná, pro ukrajinské uprchlíky. Není ale ničím vybavená a čekají každým dnem zhruba padesát lidí. Máma s tetou se ujímají prohrabání celé rozlehlé půdy ve vile a balí hrnce, talíře, hrnečky, deky, koberce, lampičky a nevím co vše dalšího. Na půdě se totiž nachází několik domácností naší rodiny odložených sem podle toho, jak šel život, a tak lze najít leccos, zvláště když se člověk pořádně zanoří. A co si budeme říkat, když je místa dost, tak si člověk prostě řekne, že se to někdy může hodit. No a zatímco já jsem obvykle proti takovému hromadění a ráda věci posílám hned dál (nevyhazuji, ale nesyslím), nyní musím uznat, že právě teď nastalo to pověstné "někdy".

Ráda bych jim pomohla, leč odjíždíme s dětmi na dlouho slibovaný a zaplacený pobyt na horách. Alespoň na dálku organizuji vymalování volného bytu v rodném domě mého muže v jižních Čechách. Máme v domě pár nájemníků, ale jeden byt je volný, nechávali jsme si ho pro občasné přespání, ale moc ho nevyužíváme. V prosinci ho vytopil soused, pojišťovna se zdráhá s plněním, ale už na jejich verdikt peču. Musí se připravit na malování, vyklidit od našich věcí, nabídla jsem ho několika organizacím k ubytování uprchlíků, zdarma. Jakákoliv, byť ne velká, akce pomoci mě vzpruží, představuje způsob, jak se vyrovnávat se situací. Příští týden obléknu montérky a hurá do toho, už teď se na to těším, ačkoliv jinak jsou cesty na jih a údržba druhého domu nepříliš oblíbenou činností. 

Abych nezapomněla, z mého muže se pomalu ale jistě stává největší recenzent ruských restaurací, ačkoliv žádnou z nich nenavštívil a ani sousta nepojedl. Vždycky ho bavilo brouzdat Google mapami a tak teď vlastně spojil příjemné s užitečným. Jede po mapě a každé restauraci, kterou napříč federací objeví, dá do hodnocení pět hvězdiček a připojí vzkaz v azbuce o tom, že Rusko nevede speciální operaci, ale rozpoutalo na Ukrajině regulérní válku s mnoha oběťmi na obou stranách. Nezapomíná pak připojit fotografie z bojiště. Včera mi hlásil 370 udělených "recenzí". Jo a prý v Rusku frčí sushi. 

Kauza pomalovaného kravína u nás ve vsi je teď mimo můj dohled. Nevím, zda někdo nápisy oslavující Rusko už zamaloval. Starosta tam prý poslal někoho z vesnické uklízecí čety, nejsem si však jistá, zda je to úplně vhodné, když paní, co to má udělat, není zrovna v nejlepší fyzičce a vidět jí na štaflích, budu se spíš bát, aby se nezřítila a nezlomila si krček. Každopádně na můj fb příspěvek s fotkami reagovala sousedka, jejíž syn patří do party, která se okolo kravína často pohybuje a v jedné kanceláři s vymláceným oknem si zřídila "klubovnu". Píše, že její syn s tím rozhodně nemá nic společnýho, naopak pomáhá policii při "odhalování skutečného pachatele". Nezapomene přitom nařknout dalšího souseda z toho, že on viní jejího syna neoprávněně a ještě ke všemu nastražil dětem do klubovny bílou kočku "bůhví jak dlouho mrtvou". Takhle kauza začíná být vskutku zajímavá, skoro jako vystřižená z Rychlých šípů.