Slepice jsme si na mlýn pořídili za covidu. Byla to prozřetelná investice. Vajíčka za těch pár let zdražila více než dvojnásobně. Kohouty jsme měli za tu dobu celkem tři.
První byl agresivní na děti, nalétal jim na záda a snažil se je klofnout do hlavy. Neprodleně šel na pekáč. Druhý se bál slepic, které měl hlídat. Polapil ho nakonec jestřáb. Třetí nevybíravě šikanoval své družky. Skončil na víně.
Čtvrtý kohout se k nám dostal náhodou od zedníka, který nám nedávno obkládal sprchový kout u sauny. Když mě viděl jít po dvoře s vajíčky, zapředli jsme řeč o slepicích. Když jsem zmínila, že nemáme kohouta, nabídl mi přebytečného ze svého hejna. Hned druhý den ho brzy ráno přivezl.
"Dejte ho rovnou do kurníku, ať vidí, kudy slepice lezou ven", poradil mi. Splnila jsem příkaz a zdálo se, že kohout ihned pochopil, kudy se má dostat po dlouhém žebříčku ven do výběhu. Totéž ale nesvedl naopak. Večer do kurníku zkrátka netrefil. Bylo třeba ho tam dostrkat ručně, čehož se chopil můj otec a syn. Ten mladší čekal v kurníku a po zezadu tlačeném kohoutovi chňapnul, ten se mu ale vysmekl a skončil v kurníku na zemi.
Syn ho tam s klidem jemu vlastním ponechal svému osudu, což znamenalo, že mu slepice celou noc kadily na hlavu. Což, jak musí všichni uznat, není zrovna nejvhodnější způsob, jak si budovat u slepic autoritu. Ráno kohout nenašel z podlahy cestu vzhůru, a tak bylo nutné ho znovu popohnat.
Syn pokládal za nutné, aby to provedl on, ale bohužel to vzal za špatný konec. Kohout se při pokusu chytit ho k smrti vyděsil, proběhl kolem něho a přes zasněžený dvůr přelétl směrem k tůjím u plotu. V uličce mezi nimi a plotem našel na chvíli útočiště, ve kterém ho Honza marně naháněl sem a tam. Nakonec to vzdal a přišel mi říct, že to sám nezvládne. Společně jsme pak rychle zjistili, že mu kohout v mezičase utekl pod brankou na louku.
Bylo jasné, že jeho polapení nebude na chvíli. Letěla jsem dovnitř pro brýle, protože už na dálku vidím mizerně. A Honzovi pro šálu, protože v mrazu vyběhl ven jen v tričku a bundě s rozbitým zipem.. a v mých červených pantoflích...Vracím se s vybavením na lov kohouta a vidím, jak se Honza na louce čím dál víc vzdaluje. Běžím za ním. Kohout je až na samém cípu louky, stojí na břehu potoka, v místě soutoku potůčku a odpadní strouhy ze mlýna. Pomalu se k němu oba blížíme, mírníme psa, aby ho nevyplašil.
Určitě se mu nebude chtít do tý studený vody, a tak ho chytíme, nemá kudy utéct", odhaduje chování kohouta Honza. "Hm, ale jestli se rozhodne potok přeletět, tak jsme v pr.....", odpovídám. A ani to nestačím doříct a kohout zjišťuje, že má křídla a ladně přeplachtí jezírko soutoku na druhou stranu. "Utíkej pro tátu, tohle sami nezvládneme", houknu na syna a směju se přitom jak blbá. Honza na mě zmateně kouká, asi ho překvapil můj smích. Tak trochu jako na pacienta psychiatrické léčebny na mě promluví: "Mami, já se omlouvám, tohle jsem fakt nechtěl".
Rychle se vracím ke kovovým traverzám které slouží jako provizorní přechod strouhy, přeběhnu na druhou stranu a škrábu se do stráně za kohoutem. Nikde ho nevidím. Po chvíli přibíhají další dva hledači. Domlouváme se, že je třeba ho nahnat zpátky ke stavení a pak do výběhu. Hledáme kohouta nějakou dobu ve dvorcích mezi chatami. Kohout nikde. Po chvíli slyšíme od jedné kůlničky kvokání, dezertéra vypátrala naše čuba. Rychle se svoláme, kohout se ocitá v koutě jednoho přístavku, je šance ho chytit. Ale ani tentokrát to neklapne, je příliš vyděšený a rychlý...
Nicméně se nám ho po chvíli podaří nahnat na silnici vedoucí nad strání ke mlýnu. Kohout pádí dolů do zatáčky k našemu stavení a pařátky se mu legračně smekávají po namrzlé silnici. Za ním běží můj syn v mých červených pantoflích a s vlající, špatně uvázanou, růžovou šálou, pak se nemotorně klouzám já a peloton uzavírá můj muž, který na mě volá "ty vo..e to je prča, Homolkovy hadr..."
Když se dostane kohout na úroveň stavení, celkem překvapivě zahybá ze silnice k pražcovým schůdkům vedoucím k naší brance. Proběhne tuto pomyslnou cílovou pásku a ocitá se na dvoře. Vbíháme udýchaně za ním. Útočiště tentokrát nachází pod naší kolnou, kde skladujeme různé věci. Chceme ho v klidu a pomalu přimět, aby prošel do výběhu otevřenou kovovou brankou v koutě mezi stodolou a kolnou. Ale kohout už nám nevěří ani nos mezi očima. Ustrašeně vlétne na hromadu dříví, na níž kdosi položil velký černý plastový květináč.
Kohout se chce dostat ještě výš a sedá si na okraj nádoby. Ale je příliš těžký, převáží vratce stojící květináč a ten se s rachotem sesune z hromady dříví a uvězní pod sebou i milého kohouta. "Tak vidíš, nakonec se chytil sám", směje se můj muž a tentokrát už s jistotou pevně drží uprchlíka a šup s ním k jeho kamarádkám. Honza ke mě přichází a hodnotí naše dopolední povyražení slovy: "Mami, to bylo tak super. Já chci ještě někdy chytat kohouta!"
Navrhovala jsem pojmenovat kohouta Kajínek, ale neprošlo mi to :)
