Už se to blíží k půli roku, co trávím svůj čas v Gruzii. V zemi kde je vše. Vysoké hory, moře, víno, sýry.. vysoká nezaměstnanost.. přátelští lidé.. kříže na každém rohu.. staré synagogy.. opuštěné mešity..
Vždy mě to táhlo spíše do Afriky, země, kde máte na mnoha místech stále původní kulturu, teplo, slunce.. spíše než na východ.. ale je dobré se podívat i někam jinam a tak jsem teď v Gruzii. Sice se stále alespoň prostřednictvím internetu a starých fotek vracím do Afriky, ale zas na druhou stranu na vlastní kůži poznávám život v Gruzii. Nyní například sníh. Ještě den před Vánoci bylo 18 stupňů a tak jsem tiše doufala, že třeba se zima ani neobjeví. Všude jsem slýchala, jak to není vůbec obvyklé být v tuto dobu bez sněhu, že obvykle už mají sníh.. a já byla ráda.
Pak jsem se vrátila po Vánocích z Čech, kde byl sníh neustále. A zima. Jen co jsem se vrátila do Gruzie, tak se ochladilo, začal padat sníh. A mně se tak prodlužovala zima, která pro mě začala v Čechách a já se jí tak snažila vyhnout.
Přemýšlela jsem o tom, jak se tady budou vyrovnávat se sněhem, když vím, jak to funguje v Čechách. A odpovědi jsem se dočkala. V pátek jsem se snažila dostat do Tbilisi, marshrutka nejela. Očekávála jsem to, když jsem byla upozorňována na to, že den předtím se cesta prodloužila z klasických tří a půl hodin na šest.
Nyní jsem se chystala do školy v Gelati, kde učím angličtinu. Děti nejsou ve škole – nemůžou se tam dostat. Já bych se asi také nedostala, musím jet patnáct minut marshrutkou. Alespoň si zas nepromočím boty – zimu jsem se tu rozhodla ignorovat a tak tu žádné pořádné zimní boty nemám.
Příště asi zase radši Afrika. I když ten pohled na zasněžené hory.. no řekněte, nemá to úžasné kouzlo?
