Než jsem poprvé jela do Guineji, kamarádka mi řekla, pokud chceš alespoň trochu vědět do čeho jdeš, tak si přečti Eben.
Nejraději mám knížky, které jsou napsány životem. Vidět, jak lidé v jiných zemí žijí. Ryszard Kapuścińsky to dokázal v knížce Eben vystihnout. Když jsem poprvé přijela do Guineji, vzpomínala jsem každou chvíli na úryvky z jeho knihy.
Jednou, je to už před dlouhou dobou, jsem si četla noviny a narazila na článek o něm. Byl zde i tento text. Musím na něj často myslet, protože to vystihnul dokonale a chci se alespoň o úryvky tohoto textu tímto způsobem podělit. Třeba jste to nečetli a zaujme vás to tak jako mě.
Bída nepláče, chudoba nemá hlas. Bída trpí, ale trpí mlčky. Chudoba se nebouří. Se vzpourou chudáků se setkáte jen tehdy, mají-li nějakou naději – bouří se jen tenkrát, když si myslí, že se podaří něco zlepšit. Jsi-li chudým rolníkem v nějaké zapadlé indické vesničce, žádnou naději nemáš. Lidé to velmi dobře vědí. Vědí to od nepaměti. Tito lidé se nikdy nebouří, takže potřebují někoho, kdo promluví za ně.
Sledujeme-li televizi, musíme si myslet, že hlavním problémem světa je terorismus, různí fundamentalisté, obchod s drogami a organizovaný zločin všeho druhu. To není pravda. Hlavním problémem světa je to, že dvě třetiny lidstva žijí v bídě, na hranici hladu, bez naděje na změnu tohoto stavu. Dříve byl svět rozdělen na Východ a Západ, demokracii a totalitu. Dnes je rozdělen na bohaté a chudé. A tento rozdíl se zvětšuje. Vstupujeme do 21. století jako velmi rozdělená lidská rodina. Dvě stě šedesát osm osob na světě má majetek rovnající se majetku poloviny lidstva. Nedokážeme to změnit. Příliš velké síly pracují na tom, aby se taková propast zachovala a dokonce prohloubila. O tom všem se z televizního deníku nedovíme. Manipulace spočívá v tom, že z chudoby se dělá exotický problém.
Ryszard Kapuścińsky (přeložil Dušan Provazník)
