Conakry

Co k tomu napsat. Tohle místo mi přirostlo k srdci víc než jsem si kdy dokázala představit. Jsou tu lidé u kterých si nedokážu představit, že bych je už nepotkala a místa, která bych nenavštívila.

Za všechny bych chtěla zmínit Mariamu, takovou moji druhou maminku. Vzpomínám si na svou druhou cestu, kdy mi Mariama říkala, že nemůžu odjet zpátky, že musím zůstat v Guineji. Moje argumenty, že musím zpátky do práce, pro ni nebyly důležité a tak jednoho večera, když jsme se vydali do restaurace a jeden chlap ke mně přiběhl a dal mi svou kšiltovku na hlavu, bylo to pro ni vyřešené. Nemůžu odjet, byl to svatební dar a od té doby mi neřekla jinak než Madame Terrasse - dle místa, kde jsem ji dostala.

 Pár dní před odletem jsme se znovu dostaly k tomu, že nemůžu odjet a že zabarikáduje vrata a já nikam neodjedu. Zase jsem se obhajovala prácí, rodinou, přáteli.. A ona se mě zeptala: "A zeptala ses mě, zda můžeš odjet?" Tak jsem se zeptala: "A můžu odjet?". "Ne".