Z globálního oteplení změna klimatu, z bezletové zóny válečná akce

Termín globální oteplení už opustili i jeho věrní Bursíci a AlGorové a nahradili jej teplotně neměřitelným termínem změna klimatu. Z bezletové zóny nad Libyí se stala válečná intervence spojeneckých vojsk. Z  multikulturalismu se vyklubal narůstající zdroj konfliktů mezi kulturami.  A na chodbách bruselských úřadů už nikdo nepochybuje o slepé cestě evropské centralizace i jednotné měny, ale v jednacích sálech stále zní plamenné projevy na úrovni „Evropu si rozvracet nenecháme“.

Pravicová vláda, vnesená do svých křesel českými voliči neschvalujícími plýtvání státu, utratí několik miliard za úplně zbytečné sčítání lidu. Ministr obrany téže vlády považuje za normální hájit se argumentem, že mnohamilionový kontrakt v jeho resortu byl pod jeho rozlišovací úrovní.  A téměř všechna ministerstva motivují své státní zaměstnance k úsporám tím, že rozdávají vysoké odměny svým nejbližším spolupracovníkům ve vedlejších kancelářích.

Společně pak všichni hledáme odpověď na otázku, proč Čína roste a s námi to jde z kopce.

Náš stát proto plánuje za naše daně vyrazit do nelítostného boje s naší „finanční negramotností“ a  Evropští politici přijali smělou koncepci nazvanou Evropa 2020, která je založena na třech klíčových pilířích: „inteligentním růstu“ (podle nich asi existuje i růst dementní), „trvale udržitelném růstu“ (to je asi jako nevysychající voda nebo neustávající vítr) a „růstu podporující začlenění“ (překládám si to jako multikulturalismus a genderismus).

Žijeme zkrátka v podivné době.

Ale abych končila přece jen trochu optimisticky, potěšilo mě, že na Novém Zélandě se farmáři vzepřeli plánu tamní vlády na zavedení daně z „prdění a krkání dobytka“. Tak snad tohle je to světlo na konci tunelu naší civilizace, kterou trefně definoval peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, loňský nositel Nobelovy ceny za literaturu, jako „civilizace, jejíž vlajkovou lodí je záchod“.