Slovensko uštědřilo Evropské unii lekci z rebelie

Slovensko nepomůže zadluženému Řecku. Státu, který léta flámoval a teď je překvapený, že „číšník vystavil účet.“ Byl by to taky naprostý nesmysl. Jen těžko jde totiž uvěřit požadavku Evropské unie, aby si Slovensko půjčilo od investorů v přepočtu okolo 20 miliard Kč a půjčilo je Řecku, které se potácí na pokraji státního bankrotu a jakákoli půjčka se může velmi snadno (a velmi krátce) proměnit v nenávratně ztracené peníze.

Slovensko své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že nepovažuje za spravedlivé přispívat bohatším zemím. Ale systém dotací Evropské unie, kdy peníze vybrané na daních z bohatších států se uměle přerozdělují chudším státům, aby se tzv. „vyrovnala životní úroveň jednotlivých zemí v Evropě“, Slováci za spravedlivý již několik let považují. Přebujelý socialistický systém přerozdělování, na kterém je celá EU založena a díky němuž, mimo jiné, se dostalo Řecko do současných problémů, však ještě zdaleka neukázal všechny své „zrůdné podoby“.

Chápání  Evropské unie pouze jako „oslíčka otřes se“ není ojedinělý. Vzpomínáte ještě na Špidlovu vládní propagandu před naším referendem za přistoupení k Evropské unii? Evropská unie byla prezentována výhradně jako žlab s dotacemi.  Tedy nikoli jako širší prostor pro podnikání a seberealizaci, souvislý proud liberalizačních opatření, jednoduchá a pevná pravidla, spojenectví malých, ale ve svých kompetencích silných států…

Jako příklad toho, že evropská veřejnost není rozhodně naladěna na stejnou „proevropskou notu“ jako jejich politické elity, může sloužit i aktuální situace v Německu. Obliba německé vládní koalice CDU a FDP se propadla na rekordní minimum. Jen dvanáct procent Němců je spokojeno s prací vlády kancléřky Angely Merkelové a 47 % procent Němců by uvítalo předčasné volby. Tento pokles preferencí bývá (opatrně) dáván do souvislosti s nepopulární německou finanční pomocí Řecku. Prezident Václav Klaus při své dubnové přednášce na půdě berlínské Humboldtovy university k tomu tehdy poznamenal: „Němci byli hlavním hybatelem celého evropského integračního procesu a musí z toho pro sebe nyní vyvodit nějaké důsledky.“

Osobně považuji rozhodnutí slovenské vlády za odvážné, racionální a správné. Je přece především zodpovědná vůči svým vlastním voličům a nikoli vůči voličům řeckým, ani vůči německým nebo francouzským bankám, o které jde pod hlavičkou "solidarity" především. Nicméně faktem je, že se chová podobně jako lidé, kteří si pečlivě nepřečtou smlouvu, kterou podepsali, a nyní jsou nemile překvapeni, jaké povinnosti jim ze smlouvy vyplývají.

Před několika málo lety se vedly dostihy, kdo bude dříve v Evropské unii a eurozóně. Všichni zainteresovaní politici i novináři shodně pěli pouze oslavné ódy na členství v EU a na výhody vyplývající z přijetí eura. Dnes ti samí mlčí. Přitom indicií, jaké problémy eurozóna i Evropská unie může přinést, bylo tehdy dost a dost.

Fakt, že integrační procesy v EU byly a jsou evropskými sociálními inženýry designovány shora (od kancelářských stolů v Bruselu), bez fundamentální podpory Evropanů a s absencí demokratických procesů, se pomalu začíná projevovat. Například aktuálním slovenským odmítnutím či německým váháním. A jsem hluboce přesvědčena, že v blízké budoucnosti budeme svědky stále častějších projevů této disharmonie. Slovensko včera uštědřilo Evropské unii lekci, na jak chatrných základech taková vynucená „solidarita“ stojí.