Jsem vždy překvapena, s jakou lehkostí jsou „oslovení odborníci“ připraveni interpretovat libovolný společenský jev. A to téměř vždy bez potřeby jakékoli hlubší analýzy a znalosti věci. Podkladem pro „odbornou interpretaci“ se jim zpravidla stávají pouze jejich vlastní postoje a emoce. Posledním takovým příkladem byla interpretace „výzkumu“ znalosti luxusních značek uskutečněného mezi třemi stovkami českých marketingových manažerů v článku: „Ve světě jsou to obyčejné značky, v Česku mají punc i cenu luxusu“.
Podstatou článku byl údiv nad tím, že my Češi pokládáme za luxusní značky i ty, které na západ od nás za synonymum luxusu rozhodně považovány nejsou. Podle názoru „odborníků“ obchodníci využívají nevědomost nás Čechů ve svůj prospěch a prodávají nám „průměrné módní značky“ za ceny těch luxusních. A aby snad čtenář nezůstal na pochybách o postojích odborníků, komentáře jsou doplněny pejorativními slovními spojeními typu „…cokoli kamenného, navíc se západním designem, je už bráno jako luxus“. Fakt, že průzkum se týkal tří stovek manažerů, ale jeho závěry jsou vztaženy na obecné chování Čechů, pouze dokresluje úroveň celé této zprávy.
Aniž bych se tématem hlouběji zabývala, napadá mne hned několik dotazů, které měly být před samotným vyslovením jakékoli interpretace zodpovězeny. Jakou výpovědní hodnotu předložená data mají, pokud nejsou známy výsledky podobných výzkumů z jiných zemí Evropy, Asie či USA. A jsou k dispozici informace, jak obliba značek stoupá či klesá s kupní silou obyvatelstva daného státu? A není například znalost značek, či přikládání důležitosti značkám, také historicky a kulturně podmíněna?
Jsem přesvědčená, že se jedná o mnohem hlubší problém, než jen ukázku povrchního „odborného“ hodnocení. Je to demonstrace ryzího salónního intelektualismu lidí, kteří se domnívají, že jsou „osvícenější“ než zbytek populace. Jako bych slyšela stejné reklamní znalce si někde v baru v New Yorku s úsměškem vyprávět o nemožné úrovni Texasanů. Možnost být viděn a slyšen v médiích je jimi nadřazena nad bezobsažností vyřčených komentářů.
Přitom by stačilo méně samolibosti a více preciznější přípravy. Jako čtenáři bychom měli, stejně jako malé dítě ve známé Andersenově pohádce, častěji odhalovat, že „odborník je nahý“… co na tom, že v našem případě jen intelektuálně. Prospěje to nám, odborníkům i médiím.
